y
Zpívající flétna
Žil jedou jeden král a ten měl tři syny: Pedra, Juana a Josého. S přibývajícími lety začal králi slábnout zrak. Jeho nemoc se den ze dne zhoršovala. Přicházeli k němu nejlepší lékaři z celého království, ale žádný z nich mu nedovedl pomoci. Až jednoho dne přece svitla naděje. Do královského zámku přišel lékař, který stařičkého krále potěšil zprávou, že na jeho nemoc zná lék. Tím lékem byla vodička z květů olivového stromu. Králova radost však neměla dlouhého trvání. Radostný úsměv mu zmizel z tváře, když si uvědomil, že v jeho zemi olivy nerostou.
„Půjdu do světa, otče,“ nabídl se králův nejstarší syn Pedro, „najdu olivový květ, který ti vrátí zrak. Ale na dlouhou cestu světem budu potřebovat mnoho peněz. Dej mi, otče, část mého dědictví a já se vydám na cestu.“
Cestou potkal Pedro stařenku, která ho prosila o almužnu. Pedro měl však tvrdé srdce a tak stařence nedal ani groš. Šel dál. Prochodil svět křížem krážem, plynuly týdny, měsíce, ale olivový strom nikde nenalezl.
Po Pedrovi se do světa vypravil Juan. I on si vyžádal od otce podíl svého dědictví a odešel. Na cestě také potkal stařenku, která ho prosila o almužnu. Nic jí nedal a putoval dál. Bloudil pak dlouho světem sem a tam, ale po olivovém stromě nikde ani památky.
Když králův nejmladší syn José viděl, že se jeho bratři nevracejí a otcův zrak neustále víc a víc slábne, předstoupil před smutného otce a řekl: „Půjdu hledat olivový květ, který Ti navrátí zrad. Dovol mi to, prosím...“ Král se rozmýšlel, nechtěl ztratit posledního syna, ale nakonec svolil a José se vypravil na dalekou pouť světem.
Po několika dnech potkal na cestě stařenku, která ho právě tak, jako jeho bratry, prosila o nějakou almužnu. „Peníze nemám, stařenko,“ řekl José, „ale rád se s tebou rozdělím o jídlo, které jsem si vzal s sebou.“ Usedli na kraj cesty a pojedli. José přitom stařence vyprávěl, co hledá... „V této zemi olivy nenajdeš,“ řekla stařenka, „ale daleko odtud, na západ, je vysoký vrch, samojediný stojí v celém údolí. Na jeho východním úbočí nalezneš to co hledáš – olivové stromy, obalené bílými, voňavými květy.“
José stařence pěkně poděkoval a bez meškání se vydal směrem, který mu ukázala. Vrch s olivovým hájem opravdu našel. Olivy byla právě v plném květu. José jich natrhal tolik, kolik jen mohl a hned se vydal na zpáteční cestu domů.
Vracel se do zámku stejnou cestou a potkal své bratry, kteří šli s prázdnou, olivový květ se jim nalézt nepodařilo. José je chtěl potěšit, že už nemusí dále hledat, on že už lék na otcův oslabený zrak našel a ukázal jim olivové květy: „Podívejte se, jak jsou něžné a krásné a jak nádherně voní!“
Ale tu se stalo něco, co José vůbec nečekal. Místo radosti, zachvátila jeho bratry závist a oni mu chtěli olivové květy vzít. Napadli ho, začali se s ním o ně tahat, ale José se bránil. Bratři ho však tak zbili, že padl na zem a více se již nepohnul. Potom ze strachu, aby jejich zlý čin nevyšel najevo, zahrabali Josého tělo u cesty do země a s olivovými květy pospíchali domů.
Král se velice zaradoval, když spatřil své syny, Pedra a Juana, kteří se navrátili a přinesli mu vzácné květy olivového stromu.
Zrak se mu brzy navrátil a oběma se za to dostalo veliké pocty. Ale stařičký král myslel ustavičně na svého nejmladšího syna, který se tak dlouho z cesty nevracel. Při vzpomínce na Josého se královy jasné, opět vidoucí oči, smutkem zakalily.
Na místě, kde Pedro a Juan zahrabali svého bratra, vyrostla pěkně zelená, vysoká třtina. Jednoho dne šel po cestě pastýř a zaslechl líbeznou hudbu, která vycházela ze třtiny. Pastýř šel k rostlině blíže a tu se z nich ozval tichounký zpěv: „Hrej, pastýři, na mne hrej a dej mi dost síly, pravdivou zvěst vyzpívat o květu olivy.“
Pastýř si vyrobil ze třtiny flétnu. Jakmile ji přiložil k ústům, ozvala se z ní stejná píseň jako ta, která vycházela z rostliny u cesty. Pastýř potom chodil po celé zemi a udivoval lid svou zpívající flétnou.
A tak se zpráva o zpívající flétně rychle roznesla do nejširšího okolí. Brzy se o ní doslechl i král. Poslal pro pastýře, aby si mohl na vlastní oči poslechnout tu podivnou písničku. Pastýř přišel. Postavil se před krále, přiložil flétnu k ústům, lehounce zafoukal a flétna už sama začala zpívat mladým hláskem: „Ach, tatíčku, na mne hrej a dej mi dost síly, pravdu tobě povědět o květu olivy.“
Pastýř podal flétnu králi, ten třesoucími se prsty pohladil nástroj a přiložil jej k ústům. A tu se z flétny ozval Josého hlas. Vyprávěl králi, jak po dlouhé cestě nalezl olivový háj, kvetoucí stromy zahalené do líbezné vůně, jak se vracel a potkal své bratry a jak ti jej ubili a zahrabali do země u cesty, tam, kde pak vyrostla zpívající třtina... Král se rozzlobil a dal Pedra a Juana uvrhnout do žaláře. Potom se hned vypravil tam, kde byl José pochován. José však nebyl mrtev, jak si jeho zlí bratři mysleli. Když vojáci odhrnuli z jeho těla hlínu, probudil se z těžkého spánku, vstal a radostně svého otce objal. Král se samou radostí rozplakal. Společně se pak vrátili domů a král uspořádal velikou hostinu. Josému přede všemi hosty poděkoval za olivové květy, které mu vrátily ztracený zrak. Splnil i Josého přání a dal ze žaláře propustit Pedra a Juana, jimž José jejich zlý čin odpustil...
