Při potůčku před domem se batolilo několik žlutých kuliček. Chtěl jsem si s nimi pohrát, když tu najednou, kde se vzalo něco bílého s dlouhým krkem a se sykotem se to hnalo za mnou. Nečekal jsem a vzal nohy na ramena, až se zaprášilo a vběhl jsem do nejbližších dveří. Dokázaly byste mi, děti, říct, co mě tak postrašilo?
Tak jsem se náhodou dostal rovnou do komory a zde mi srdíčko poskočilo radostí. Tolik dobrot pohromadě! Sliny se mi sbíhaly, a proto jsem nečekal, a hup ... skočil jsem po klobásce ...
... Ale zavadil jsem tlapkou o hrnec a skončilo to takto.
Měl jsem špatné svědomí, a proto jsem se rychle vytratil z domu a utíkal jsem pryč, co mi jen nohy stačily.
Celý udýchaný jsem si lehl do trávy na louce. Kolem mě plno krásných kvítků vábilo vůní můj čumáček. Chtěl jsem k jednomu kvítku přivonět, ale seděla tam včelka. Vyrušil jsem ji v usilovné práci. Poprosil jsem ji: „Včelko, prosím, dej mi med!“ „Med je třeba si zasloužit prací, ty lenochu, a ne se vyvalovat na trávě.“ Včelka zakroužila kolem mě a píchla mě do ocásku. „Tady máš, abys byl bystřejší!“
Jéj, pomooc! Můj ocásek pálí, hoří! Kde je nějaká vodička, oheň je třeba uhasit!
Hup do rybníčku! V chladné říčce se mi ulevilo, ocásek bolel, ale přestal pálit. Za chvilku jsem už vyváděl všelijaké vylomeniny, potápěl jsem se pod vodu a honil žabky a rybky. Umíte i vy, děti, tak dobře plavat jako já? Naučte se, půjdeme se někdy spolu koupat.
Když jsem si už dobře zaplaval, vylezl jsem na břeh, abych si otřásl vodu z kožíšku a na sluníčku se osušil. Bylo mi smutno jen tak samotnému, když jsem najednou zaslechl jakési vrčení. Tam bude jistě nějaký pejsek - kamarád, pomyslel jsem si. Přiběhl jsem podle zvuku blíž, a to vám byla jakási obluda, co vrčela a celá se třásla. Najednou zavrčela silněji a kdybych nebyl uskočil, jistě by mě byla zadávila. Ve městě jsem nic takového neviděl. Víte, děti, co to bylo? Ano, správně, to nemůže být přece nic jiného, než traktor.
Já jsem tehdy ještě nevěděl, co je to, a proto jsem běžel rychle pryč přes širokánské pole, až jsem zastavil na kraji lesa. Najednou se vedle mě pohnula malá hromádka. Bylo to však malé zvířátko, protože začalo utíkat. Chudák, muselo mít velký strach, protože mu všechny vlasy stáli vzhůru.
Chtěl jsem zvířátko pohladit, ale běda! Celou tlapku jsem si popíchal! Jak jsem byl jen hloupý, že jsem neznal ježka!
Jak budu teď běhat, když mám tlapku popíchanou? Foukal jsem si na tlapku a olizoval jsem ji, aby mě co nejdřív přestala bolet.
Sedl jsem si na kraji lesa do stínu pod strom, a najednou jsem zaslechl, jak v trávě něco zašustilo. Polekal jsem se, ale byl to jakýsi podivný brouk, co nosí na hlavě větve nebo parohy jako jelen. Však vy, děti, už víte, že takový brouk se jmenuje roháč.
Chtěl jsem roháče dle svého zvyku očichat, ale to jsem neměl dělat! Chytil mě těmi rohy za čumáček a ne a ne pustit. Trhal jsem hlavou ze strany na stranu ...
až konečně roháč pustil můj bolavý nosík a spadl na zem. Nesnášenlivce jsem zahrabal pískem, a tak jsem ho potrestal za jeho zlomyslnost.
Byl jsem velmi smutný, nožka i čumáček mě bolely a měl jsem i velký hlad. Viděl jsem, že v lese na zub nic nenajdu, a tak jsem šel po silnici. Najednou jsem přišel na rozcestí a na sloupu s tabulkou seděla vrána. Zeptal jsem se jí, co je na tabuli napsáno a kam se touto cestou dostanu. Vrána zakrákala: „Tabule ukazuje cestu do osady Kočičí, kde bydlí samá koťata.“ Poděkoval jsem za radu a pustil jsem se dál po cestě.
Šel jsem ještě dlouho, dlouho, až jsem přišel ke zdi, a tu jsem zaslechl zpěv. Na zdi sedělo kotě a zpívalo si: Smutná sedím samotinká, nikde není žádná myška, co bych ji polapila, a pak si s ní pohrála. Zaštěkal jsem tak tichounce, jak jsem jen uměl: Nebuď smutná, maličká, skoč dolů a budeme si hrát spolu.
Kotě se mi představilo jako Čiča a rychle jsme se skamarádili. Honili jsme na louce motýly a docela jsem zapomněl, že mě bolela nožka a že mám hlad. Pak mě pozvala Čiča na oběd, ale vypil jsem jen mlíčko, neboť my pejskové myšky nejíme.
Ani jsem nezpozoroval, jak rychle běží čas. Prázdniny se chýlily ke konci a já jsem se musel s Čiči rozloučit a vrátit se domů do své boudy. Když jsem tu po dobrém obědě usnul, zdál se mi krásný sen o tom, že prázdniny byly po celý rok a že jsem zažil spoustu krásných dobrodružství a příhod. O tom vám povím jindy.
Nyní však už, dítka, dovolte, abych vám podal packu a zaštěkal: „Na shledanou!“
y
