Poslechl si mraveneček komára, a už neměl stání. Vydal se za beruškou. Beruško, beruško, – škemrá – ty bys mi trošku neprodloužila můj den? – Ale beruška odpověděla: – kdybych to uměla, prodloužila bych si svoje nohy a svá křidélka. Nebyla bych taková baculatá. Zkus se zeptat vážky!
Vážka byla na samém vršku květu, stěží se k ní mraveneček vyškrábal. Prosí ji, prosí, ale ona na něj úplně lhostejně: – Já bych ti pomohla, ale mám jenom nůžky, nitě ne. Dobré nitě souká jenom pavouk...
Mistr pavouk se zpočátku nemínil pouštět s mravencem do řeči. Ale vtom dostal telefonické hlášení, že se mu do sítě chytila tučná moucha, a hned dostal dobrou náladu. Nití měl dost: jemné, silné, nekonečné. Ale co je z nití, když mu chybí látka? – Z čeho ti, mravenečku můj, nadšiju? – Obhlíží, hledá, nenašel nic, ale poradit si uměl. Odstřihl mravenečkovi z noci, přebarvil trochu slinami a nadšil mu to ke dni.
S prodlouženým dnem a zkrácenou nocí odešel mraveneček spokojeně domů. Vzrušením se nemohl dočkat večera. Zdálo se mu věčností, než celé mraveniště ztichlo. Nakonec stráže pozhasínaly okolo mraveniště všechna světla, i hlavní lampy u strážnice a polehaly si u brány.
Jen mraveneček s nadšitým dnem byl stále ještě čilý. Neměl si s kým hrát, tak se rozhodl, že se vydá trošku do světa. Jde, jde cestičkou mezi trávou a všude pusto, teskno. Nikde mravenečka, nikde broučka. Kdepak jsou ta komáří překvapení a dobrodružství? Nevidí je, jen tma je čím dál tmavší a hlubší. Mraveneček zesmutněl. Bylo mu docela do pláče a už se mu dral do nosu první vzlyk, když ho překvapily silné proudy světla. Přikrčil se, kde se dalo, pod lístky pomněnky. Paprsky okolo něj kroužily a když ho nenašly, odletěly pryč.
Jen pomalu se zbavoval strachu a nesměle se rozhlížel. A hle! Docela blizoučko uviděl další světýlko. Toho se nebál, bylo tak tiché a milé. Hned k němu promluvil: – Dobré světýlko, posvítilo bys mi na cestu? Vyšel jsem z domu a pro tmu nevím, kam se pohnout... – A co se tu máš co motat, když nemáš lampu? Měl jsi doma spát! – slyšel vyčítavý hlas. Zesmutněl mraveneček, pokusil se světýlko obměkčit: – Seděl jsem už dlouho doma, chtěl jsem vidět, co před námi ukryla noc. Slyšel jsem, že my mravenci jsme o hodně ošizení... – Líbí se mi, že jsi zvědavý, ale abys nebyl zklamaný! Abys na mě nevzpomínal ve zlém, půjčím ti svou lampičku. Je malá, nenápadná, jakou má ve zvyku nosit každá svatojánská muška. Ale moje křídlo mě neposlouchá, musíš mi nějak pomoci.
Mraveneček si posadil svatojánskou mušku na záda a vydali se na cestu. I mušce se přátelství zalíbilo. Nebude muset zůstat s poraněným křidélkem celou noc sama pod listem. – A kam půjdeme? – zeptala se. – Slyšel jsem – svěřuje se mraveneček – že noc má krásné tajné sály, kde se ztratí všechna únava a nabudou nové síly a svěžest. Byl bych rád, kdybys mi je ukázala. – Tajné sály? To bude jistě říše snů. Do ní se, pravda, takto nedostaneme. Otvírají se každému jenom v spánku a my máme oba vlastně den.
Dívají se, dívají, jak se rodí rosa. Zašustila stébla trávy, zvlhla jako plačící oči. A z plačících oček vzdouvají se slzičky, mění se na smaragdové perly. Jak větší perla sklouzne po stéble trávy, odskočí a cinkne na květ zvonečku. Cink, cink, cililink.
Dívali se na řetízky perel, poslouchali zvonečkovou hru tónů. Dívali se dlouho, předlouho, než si mraveneček povšiml, že už mu prodloužený den míjí. Začala ho přepadat únava a zatoužil po svém měkkém lůžku. Kdepak jsi, sladká postýlko? Nebyl ani domeček, ani postýlka, jenom únava a ospalost. Ach, proč jen zatoužil po tajemstvích noci. Cožpak nebylo lépe doma? Kdepak jsi, postýlko? Že jsem tě jen tak lehkomyslně opustil... Vedle kuliček rosy se rozsypaly malinké perličky. Byly to mravenečkovy horké slzy. Ve velkém zármutku se obrátil s prosbami na mušku, aby mu pomohla dostat se co nejdřív domů.
Muška odpověděla: – Ani já už nemohu, i světlo mi slábne. Nejraději bych našla nějaký úkryt, pořádně se vyspala. Bez spánku nevydržím zdravá, natož takto. Tobě však ještě nějak pomohu. Zamířila k velkému dubu, vyhledala roháče. Na její prosby a přemlouvání se rozhodl dopravit bloudícího mravenečka k rodnému mraveništi.
Mraveneček nasedl na roháče a něco těžce zabzučelo. Roháč zapnul motory, startovali. Vznesli se nad trávu a keříky, naráželi na listy a větve stromů. Kdyby se nebyl mraveneček nezachytil parůžků, bylo by ho to sfouklo. A ten strach při letu! Co kdyby byl spadl nad polem nebo nad jezerem? Nikdy by nespatřil své kamarády... Naštěstí roháč znal cestu dobře a bez nehody přistáli na střeše mraveniště. Sotva stačil mraveneček poděkovat, spadl vysílený do nějaké opuštěné chodby a tam se bezvládně schoulil v koutku.
Když kapky rosy rozhýbaly zvonečky květů, mravenčí národ vítal radostně nový den. Všude panovala radost, smích a veselí. Chyběl při ní jen náš mraveneček zvědaveček. Hledali ho u studánky, na louce, u houpaček, ale nikde po něm ani vidu ani slechu. Slunce už bylo vysoko na obloze, když šel kuchařův pomocník do skladu. A kde to nikdo nečekal, tam našli mravenečka polomrtvého schouleného v tmavé chodbě. Neotvíral oči, nehýbal nožičkama.
Zavolali hned lékaře kováříka. Zaťukal mu na hruď, odhrnul si fousy a přiložil ucho na mravenečkovo bříško. – Žije! – řekl. – Žije, ale je s ním moc zle. Někdo mu nadšil den a ubral z noci, zkrátil potřebný spánek. Nebude zdravý, dokud se to nenapraví. – Radili se všichni s kováříkem, co by se dalo dělat. Kdo však by byl tak hloupý, že by si dal ustřihnout ze své noci a spánku a dal nadšít jinému? Už to vypadalo tak, že z mravenečka zůstane navěky mrzák na posměch ostatním, co bude vždy v noci bloudit a ve dne dospávat a nikdy, nikdy nebude mít dost síly a svěžesti.
Vtom se přihlásil starý zkušený mravenec: – Co ztrácíme čas, když si nevíme rady. Nejlépe šije a stříhá pavouk, k němu s pacientem musíme. Zanesli tedy mravenečka na nosítkách k pavoukovi. Mistrovi nemuseli nic říkat. Poznal mravenečka ze včerejška, věděl, jakou medicínu použít. Vzal nůžtičky, šmiky-miky, vyrovnal den a noc do původní délky a řekl: – Všechno bude dobré, ke své škodě byl až moc zvědavý...
V tu chvíli se mraveneček zvědavě probudil, jakoby z tvrdého snu. Vidí, slunko je už vysoko a všichni jeho kamarádi si pilně hrají: houpají se, vozí na slimákovi, veslují v žaludových mističkách. Těm bude těžko vyprávět, co viděl a zkusil. Měl dost nepříjemností, o posměch už nestojí.
Bojácně se přimíchal mezi mravenečky, co lezli na pampelišku a spouštěli se na padáčcích semínek. Tvářil se, jakoby byl s nimi od samého rána. – Nespi tam, mrskni sebou! – vztekal se někdo za jeho zády. Byl na řadě. Vyskočil, jakoby ho vystřelili. Na noční příhody se ho nikdo neptal. Ani my to neuděláme. Budeme věřit jako on, že den má mnohem víc nádherných dobrodružství pro všechny, kdo se dobře vyspali.
y
