y
Zvířátka a loupežníci
Byl jeden chudobný tatínek a měl holčičku Zdeničku. Jednoho roku se nic na poli neurodilo a tatínek si musel vypůjčit peníze na živobytí. Když nemohl peníze zaplatit, přišli páni od úřadu, a že se chaloupka musí prodat i se zahrádkou a se všemi zvířátky.
Zdenička plakala a šla se rozloučit s ovečkou, s kačenkou, s kohoutkem, s kocourem i s kozlem Nebojsou a pejskem Voříškem.
V noci Voříšek sezval všechna zvířátka na poradu. Řekli si, že novému hospodáři sloužit nebudou a že půjdou do světa. Kozel si svázal do ranečku chlupatou deku, Voříšek si sbalil do uzlíčku kosti, kačenka si vzala na krk brašnu po babičce – a šli.
Šli, až se začalo stmívat. Nevěděli kudy kam. Kohout vylétl na strom a díval se, kde hoří nějaké světélko. Najednou zakokrhal radostí. Uviděl v dálce světlo. Hned se pustili na tu stranu hledat nocleh.
Přišli k chaloupce, ve které bydleli loupežníci. Právě seděli u stolu a dělili se o peníze, které po světě nakradli. Kozel Nebojsa se postavil na zadní nohy a díval se okénkem do světnice. Loupežníci se hádali, křičeli, kozel se lekl a vrazil hlavou do okna. Loupežníci se podívali, co to. Uviděli rohatou a chlupatou hlavu, vykulené oči – hotový čert! Všichni se tak polekali, že vyskočili a utekli.
Zvířátka viděla, že chalupa je prázdná. Šli tedy všichni pěkně dovnitř a lehli si, kde se komu líbilo. Bylo jim v chaloupce dobře, ale loupežníkům se dobře nedařilo. Venku bylo zima, pršelo. Poslali proto loupežníka Honzu, aby se podíval, co se v chaloupce děje.
Honza opatrně vešel do světnice. Bylo tam tma a ticho. Ale jak vrzly dveře, zvířátka se probudila. Kačena zakřičela, ovečka zabečela, kohout vletěl Honzovi do vlasů, kocour mu zaťal drápy do tváře, Voříšek jej chytil za lýtko a Nebojsa jej nabral na rohy.
Honza se vylekal a utíkal pln strachu do lesa k loupežníkům. Povídal: „V chalupě je to strašné. Je tam plno lidí. Jeden mi vjel rukama do obličeje, druhý mi rozbodal tělo hned dvěm šavlemi, třetí mi stiskl nohu do želez, čtvrtý mě chytil za vlasy. A všichni dohromady mě tak zbili, že tam víckrát už nepůjdu.“
Zatím zvířátka spala až do rána. Ráno si nabrala peněz, co mohla, a vracela se domů. Zatím Zdenička seděla smutně na zahrádce a plakala. Všechen nábytek už jim z chaloupky vystěhovali. A najednou tu byla zvířátka. Kozel měl plnou pokrývku dukátů, Voříšek je nesl v uzlíčku, kačenka v mošně. A všechno dali Zdeničce.
Tatínek zaplatil honem dluhy, páni od úřadu odešli – a všichni se vrátili zase domů. Voříšek do boudy, kozel do chléva, ovečka na zahradu, kocour na sluníčko. Zdenička ke své panence. A už měli docela po starosti.
