y
Bratříček Jelínek
Byl jednou jeden chudý hajný a ten měl dvě děti. Zuzanku a Janíčka. Hajnému zemřela žena, dům nemohl zůstat bez hospodyně, děti bez matky, a tak jednoho dne přivedl macechu. Ubohé děti od ní mnoho zlého zkusily, nikdy jim neřekla pěkného slova, nikdy je nepohladila, jen se s nimi stále vadila, bila je a trápila hladem. Děti už nemohly hlad a bití dále snášet, a tak se rozhodly, že z domova utečou. Jak je zlá macecha viděla běžet do lesa, hned pochopila, co se stalo a vykřikla za nimi zlou kletbu: „Kéž byste se proměnili v to, z čí šlépěje se napijete!“
Děti utíkaly přes hory a doly, ani samy nevěděly kam. Sluníčko pálilo a Janíčka trápila veliká žízeň. Už se chtěl napít z medvědí šlépěje, ve které stála dešťová voda. „Janíčku, vydrž a nepij z té šlépěje, stal by se z tebe medvěd,“ prosila Zuzanka. Janíček sestřičku poslech a šli dál. Hezký kus lesa už měli za sebou, když se před nimi zaleskla kaluž. To dešťová voda zůstala ve vlčí stopě. Janíček se už shýbal, že se napije, ale Zuzanka jej zrazovala: „Janíčku, bratříčku, nepij, pamatuj, jakou kletbu za námi zlá macecha křičela.“ Janíček se i tentokrát nechal přemluvit. Ale když uviděl stopu jeleního kopýtka, až po okraj naplněnou čistou dešťovou vodou, žízeň jej přemohla. Vyčkal chvíle, kdy se Zuzanka dívala stranou, rychle se sklonil a zhluboka se napil. V tu chvíli byl z něho jelínek. Zuzanka se otočila, uviděla hezkého jelínka se smutnýma očima, na cestě jelení stopu a pochopila. Bratříček Janíček stojí před ní, proměnil se v to, z čí šlépěje se napil. Dala se do pláče. Jelínek smutně sklonil hlavu a kráčel po jejím pravém boku lesní cestou dál …
Děti neušly ani deset kroků, když uviděly před sebou studánku s vodou, čisťoučkou jako sklo. Zuzanka se nad studánkou naklonila, po chuti se napila – a hle! Na čele se jí najednou zatřpytila zlatá hvězda. I její vlasy zářily jako ryzí zlato.
Do lesa, kde spolu děti žily, chodíval na lov mladý král. Jednou tu Zuzanku a jejího bratříčka - jelínka spatřil. Šel k nim, vyslechl jejich smutný příběh a protože se mu Zuzanka líbila, nabídl jim, že je vezme k sobě na zámek. Vysadil Zuzanku k sobě na koně a jelínek běžel poslušně za nimi. Když Zuzanka dorostla, stala se královou ženou. Musel jí ale nejdříve slíbit, že jejímu jelínkovi nikdy nenechá ublížit.
V královském zámku bydlela od nepaměti jedna stará baba, které se nelíbilo, že se král oženil. Najisto počítala s tím, že se jeho ženou stane její ošklivá líná dcera. O zášti staré baby neměl král ani tušení. Za rok po svatbě musel odejít do války, tak té staré babě poručil, aby mu po dobu jeho nepřítomnosti královnu dobře opatrovala. Mladičké královně se brzy po králově odchodu narodil hezký chlapeček. Stejně jako jeho mamince i na jeho čele zářila zlatá hvězdička. Zesláblé královně nikdo neposloužil. Sama se tedy naklonila z okna, aby se vody napila, a to se staré babě hodilo. Rychle přiskočila a shodila ji z okna dolů, do Dunaje. Královna snad jen zázrakem neutonula. Proměnila se ve zlatou kachnu a s ostatními kachnami plavala tam, kam plynul říční proud.
Maličký chlapeček postrádal maminku, začal úpěnlivě plakat a naříkat. Nikdo si s ním nevěděl rady, jen jelínek ho dovedl uchlácholit. Položili mu nemluvňátko na parůžky, jelínek ho kolébal a pak s ním odběhl dolů k Dunaji, kde plavalo hejno kachen. Jelínek se na břehu zastavil, tu z hejna vyletěla zlatá kachna, slétla k němu a proměnila se v krásnou paní. Děťátko vzala do náručí, pochovala je, převinula a nakrmila. Potom chlapečka ještě jednou políbila a položila ho jelínkovi na parůžky. Proměnila se zase ve zlatou kachnu a odletěla zpátky ke svému hejnu. A tak to bylo každý den.
Král se šťastně vrátil z vojny domů a velice se zaradoval, když uviděl krásného chlapečka. Ale nad ženou, která v posteli ležela, se vynadivit nemohl. Nejvíce se podivoval, kam se ztratila zlatá hvězda z jejího čela, a že i její krásné zlaté vlasy pozbyly lesku. Nevěděl, že v posteli leží dcera staré baby. Vtom se děťátko probudilo a začalo plakat. Hned přiběhl jelínek, kolébal parožím a baba králi vysvětlila, že jelínek na parůžkách chlapečka konejší.
Jakmile děťátko leželo jelínkovi na parůžkách, hned ztichlo. Jelínek vyběhl ze zámku ven. Král se tuze polekal, aby se chlapečkovi nic nestalo, tak raději běžel za nimi. Jelínek se zastavil až na břehu řeky.
Tu vyletěla z hejna na Dunaji zlatá kachna, proměnila se v krásnou paní, vzala děťátko do náručí, vykoupala ho, nakrmila a přebalila. Objímala ho, líbala a povzdechla si: „Ach co asi dělá tvůj drahý otec? Kdyby tak věděl, že mě ta stará baba do Dunaje shodila!“ Tu král ukrytý za keřem vyskočil a objal ji okolo krku. Krásná paní se začala měnit v kachnu a pak ještě v různé nestvůry. Král ji ale držel pevně, nezalekl se a nepustil dříve, dokud se zase neproměnila v jeho krásnou zlatovlasou paní. Místo jelínka kolébal chlapečka švarný mládenec – Janek. Zlé kouzlo pominulo.
Na druhý den dal král připravit velikou hostinu, na kterou sezval panstvo ze širokého okolí. Vedle sebe posadil na jednu stranu královnu a na druhou švarného Janka. Všichni se společně radovali a při dobrém jídle a pití hodovali až do bílého rána. Zlou starou babu a její dceru za to, že chtěly zmařit život královny a děťátka, potrestali tak jak to zasloužily. Zabednily je do sudu vybitého ostrými hřeby a pustili z kopce dolů.
Konec.
