Před chaloupkou stála maminka s Janinkou. „Tatínku, poslouchal Brouček?“ ptala se maminka. Tatínek se usmíval: „I snad to půjde,“ Brouček Janince vyprávěl, že ho chtěl jeden chlapec chytit. Janince se to nelíbilo: „Kdyby tě udeřil, mohl by tě zabít. Dej si pozor, Broučku!“
V zahradě měli slavnost. U dlouhatánského stolu seděla maminka, Elinka s věncem na hlavě a Pavlík s Frédou. A s nimi plno jiných dětí. Všichni jedli buchty a pili něco ze šálků. Brouček se na ně díval s vrcholku hrušky. Nejvíc se mu líbil světlovlasý Pavlík.
Potom si děti hrály a Brouček jim svítil. Když byl slepou bábou Pavlík, Brouček mu svítil docela zblízka. Pavlík ale najednou strhl šátek z očí a vší silou praštil po Broučkovi kloboukem. Brouček padl do růžového keře a zůstal v něm viset na trnu.
Ani sebou nehnul. Až za dlouhou chvíli trochu zavzdychal. Uslyšeli ho dva broučci. Dlouho na něho šplíchali rosu, než otevřel oči. „Vy býváte za potokem pod jalovcem, viď,“ ptali se. Brouček kývl očima a zase je zavřel.
Broučci ještě se dvěma kamarády udělali malá nosítka a opatrně ho nesli. Brouček nevěděl o ničem. V chaloupce ho položili na postel. Maminka lomila rukama a plakala. Prosila broučky, aby přivedli kmotřičku a Berušku.
Všechny tři plakaly a naříkaly. Brouček měl celé pravé křidélko pryč. Přišla Janinka a nesla dvě lahvičky, jednu s olejem a druhou s vínem. Berušku poslala pro rosu. Napřed stříkala na Broučka rosu a potom ho omývala vínem. Konečně otevřel oči.
Když mu Janinka lila do ran olej, přiletel tatínek s kmotříčkem. Slunce ještě nevycházelo, ale někdo jim řekl, že s Broučkem je zle. Všichni plakali, jenom Janinka neplakala a pořád Broučka potírala olejem. Brouček usnul.
Probudil se za svítání. Mluvit nemohl. Napil se rosy a zase usnul. Když se znovu probudil, slabým hlasem pověděl, jak se mu to stalo. Maminka bědovala, že byl neposlušný a tatínek se hněval. Jenom Janinka neříkala nic.
Maminka i kmotřička snášely Broučkovi co mohly. Janinka mu také každý den něco donesla, kousek medu, kapičku vína, aby se posílil. Křidélko mu zase rostlo, ale bylo slabounké. „Do jara se zotavíš a zas poletíš a budeš svítit,“ říkala mu Janinka, když u něho sedávala v trávě.
Však už byl podzim. Broučci že už nikam nepoletí. Ještě se sešli pod jalovcem. Tatínek pozval také broučky z roští, kteří tenkrát Broučka donesli. Brouček byl pořád slabý. Musil do postýlky a tatínek s maminkou se dali do práce sami. Nakonec zavřeli dveře na petlici, mechem ucpali dveře i okna a teď ať si mrzne. A lehli si a spali a spali.
Dlouho nespali a Brouček se probudil. Bylo mu zima. Maminka mu dala svou peřinu a vzala si jeho. Ale Brouček se pořád budil zimou. Venku byl velký mráz. A tak topili a vařili polívku. Nakonec přiložila maminka poslední polínka. Tatínek ji těšil: „Však zima už dlouho trvat nemůže - „
Bylo jaro a všecko kvetlo. Brouček byl zas silný a velký a vznášel se vysoko v povětří. Po snídani stáli všichni kolem něho. „Milý Broučku, před rokem jsme ti říkali, abys poslouchal -“ začal tatínek. Brouček měl v očích slzy. „Už ho nechte a leťme,“ řekl kmotříček. „Však on si dá pozor!“
V zahradě s pěkným domem mu tatínek řekl: „Tady jsi chybil, tady musíš dělat dobrotu. My letíme za město-“ Brouček viděl růžový keř, kam spadl. Děti v zahradě nebyly, ani světla v oknech nesvítila. Broučky se všude jen míhalo. I on lítal a svítil až do rána.
Jednou přiletěl do zahrady hned po západu slunce. Na trávníku se pásl bílý beránek s červeným páskem na krku. Kolem něho radostí skákali Pavlík a Elinka. Po Broučkovi se ani neohlédl. Maminka se procházela s Frédou. Byl z něho malý vojáček v červeném kabátku.
Jednou k ránu se Broučkovi už nechtělo svítit. Letěl pomalu domů a tu za lesem slyší pláč. Posvítil si do trávy a uviděl červenou Verunku se sedmi černými puntíčky. „Byla jsem u tetičky,“ dívala se Verunka na Broučka krásnýma černýma očima. „Teď je tma a já nevím, kudy domů. Býváme v roštíčku.“
Neplač, já tě tam zavedu,“ řekl Brouček. Verunka se mu moc líbila. Letěl napřed, aby viděla na cestu. U Verunků celou noc nespali. Když uviděli světlo, letěli naproti. Hned Verunku poznali. To bylo radosti! Brouček se obrátil, a když se po něm ohlíželi, byl už ten tam.
Sedával v zahradě na hrušce a mudroval: „Tady je nás dost!“ Sletěl s hrušky a rovnou k roštíčku. Ale jednou se tam na něho hnal mladý rozzlobený Verunek, celý červený jako oheň: „Ty kluku, ty darebáku, co ty tu máš co dělat!“ Přiletěl ještě jeden Verunek a pustili se do Broučka z obou stran. Nakonec dostal takovou, že upadl.
Hned vyskočil, ale levá zadní nožka ho moc bolela, jenom ji za sebou vlekl. „Upadl jsem“, řekl doma. Do rána mu nožka otekla. Janinka mu ji namazala olejíčkem z mateřídoušky. „Viď, Broučku, tys byl neposlušný?“ Brouček ani necekl. „Nutit tě nemohu,“ řekla Janinka. „Však víš, kde zůstávám.“
Brouček zas lítal a svítil. Jednou k podzimu mu to nedalo – a zas letěl k roštíčku. Slyšel odtud zpěv a jásot. Na mezi ležel zlatohlávek. „Verunka má svatbu,“ řekl. „Vidíš jdou z roštíčka ven-“ Verunek, který tenkrát Broučka zbil, vedl si Verunku za ruku.
Sotva je Brouček uviděl, letěl pryč. U Janinky klesl na stoličku, plakal a všecko jí pověděl. „Kdopak to kdy slyšel, aby si brouček myslil na Verunku,“ řekla Janinka. „A doma jsi lhal, říkal jsi, žes upadl. Musíš se přiznat.“ Brouček Janinku poslechl a všichni mu odpustili. Přišel podzim. Broučci se rozloučili, všechno si přichystali a spali a spali a spali.
y
