y
Dva Mrazíci
Uprostřed zasněžených polí poskakovali dva bratři Mrazíkové – Rudonoska a Modronoska. Vítr zle foukal, človíčka daleko široko nevidět – byla jim dlouhá chvíle.
Rudonoska byl chytřejší. „Což kdybychom se trochu pobavili a štípali lidi! Jenže tady žádné nenajdeme. Pojďme k lesu! Tam vede cesta, tam někoho potkáme!“
Šli. Hned na kraji lesa začali tropit neplechu. Začali svým ledovým dechem znepokojovat zvířátka. Ale ta se Mrazíkům vysmála. Medvěd se chvilku schovával za strom a mručel, ale pak se uklidil do svého teplého brlohu, veverka se vyšplhala do větví a také zapadla do svého hnízda, také liška pádila ukrýt se a zajíci uháněli honem do hustého křoví, kde vítr nefouká.
Mrazíci se tedy vrhli na stromy. Lámali je a kde našli opožděnou květinku, hned ji spálili svým dechem.
Najednou zaslechli, že jedou sáně. Zaradovali se. To bude něco! Na jedněch saních jel bohatý kupec, na druhých chudý sedlák. Modronoska řekl: „Ty, bratře, jsi silnější, pus´t se do boháče! Má důkladnou čepici, kožich i přikrývku, toho já nezmohu. Já poštípám zato sedláka. Má na sobě jen starý kožíšek, starou čepici a prošlapané bačkory.“ - Rudonoska se smál. „Špatně sis vybral, bratře! Večer se sejdeme a povíme si to!“
A už se držel vzadu boháčových saní. Začal kupci foukat rovnou za krk. Tlustý pán se krčil. Měl důkladnou čepici z liščí kožešiny, těžký kožich z medvědiny a přikrývku hustou vlněnou. Ale nic mu to nepomohlo. Promrzl tak, že se musel doma hodinu léčit horkým čajem, než trochu rozmrzl.
Zatím Modronoska pádil za sedlákem. Těšil se, jak mu profoukne slabounký kožíšek. Bude to lehká a veselá práce!
Sedlák daleko nejel. V lese zastavil, vyndal z vozu pilu a sekyru a řezal dříví. Mrazíka si ani nevšímal. Modronoska se snažil profouknout mu kožíšek – ale sedlák se při práci tak rozehřál, že nakonec kožich se sebe shodil.
„No, teď se ti teprv pomstím,“ zaradoval se Modronoska. „Vlezu do tvého propoceného kožichu a zmrazím jej tak, že bude tvrdý jako kůra z borovice!“ Hned to také udělal. Sedlák zatím naložil dříví na saně a šel si pro kožich. Uviděl, že je ztuhlý jako kost, ale hned si věděl rady. Vzal klacek a začal do kožichu mlátit, až to po celém lese dunělo. A Modronoska, schovaný v kožichu, dostal ran, že je nepočítal. Taktak, že se mu podařilo nakonec vyklouznout.
Večer se oba bratři sešli zase u lesa. „Špatně jsem pochodil,“ naříkal Modronoska. „Do smrti už nebudu trápit sedláky, bratře!“ - A Rudonoska se směje, sotva dechu popadá: „Byl jsi hloupý, ale sám sis vybral. Máš cos chtěl. Pamatuj, že nejspíš přemůže mráz lenocha, který nic nedělá. Tak je to!“
