I počaly hledat cestu zpátky. Chodily sem a tam, volaly – nadarmo! Táta se neozýval. Do lesa pomalu padlo večerní šero. Teď byla dobrá rada drahá. Kudy z lesa ven? … Děti dostaly strach.
Zatím jejich otec, celý ustaraný, kdejakou pěšinu sběhal, na všechny strany houkal, křičel … ale po Marušce a Honzíkovi ani stopy! Jako kdyby se do houštin propadli.
„Snad šli napřed!“ pomyslil si. Avšak dříve než se domů rozběhl, uvázal na větev svou těžkou palici, aby se ve větru do stromu tloukla a děti na správnou cestu přilákala...
Jenomže ty byly moc a moc daleko. A slyšely občas jen sovu zahoukat nebo vítr v korunách stromů zašumět. Honzík naříkal, že se bojí a že chce k mamince. Maruška byla starší a moudřejší. „Počkej,“ těšila bratříčka, „já vylezu na strom a podívám se, jestli se odtud přece jen nedostaneme...!“
Co řekla, učinila. A když se dokola rozhlédla, uviděla z daleka pod kopcem zablýsknout světýlko. S radostí honem, honem slezla dolů a s Honzíkem se v tu stranu vydala. „Už se neboj!“ domlouvala mu. „Tam nám jistě dají nocleh a z lesa nás vyvedou!“
A děti chvátaly lesinou, jak nejrychleji mohly. Najednou před nimi v trávě něco vyskočilo, a zas – a znova. Chviličku jim trvalo, než se probraly z úleku. U nohou se jim třásl docela malý zajíček, chycený do léčky.
Maruška se dlouho nerozmýšlela. Ušákovi nohu z oka vyprostila a Honzík ho i po kožíšku pohladil. Jak ten zajíček byl rád! Už se dětí nepustil a poskakoval za nimi jako psík!
Konečně unavené a hladové děti zahlédly mezi stromy okénko plné světla. Vyběhly na širokou louku – a spatřily hezkou chaloupku. Byla celá – celičká z perníku!
Ale když se koukly oknem dovnitř, zděsily se! U pece stála škaredá babizna a něco v kotlíku vařila. Nejraději by Maruška a Honzík utekli, ale hlad je zadržel.
„Víš co …?“ šeptal klouček sestřičce. „Já nalámu perník a najíme se!“ Maruška se strachovala, že baba na ně přijde. Honzík však už byl na střeše. Odloupl první marcipán a hodil jej dolů.
Sotva na druhý sáhl, bylo slyšet, jak se babice šourá na zápraží. Maruška taktak že se skrčila i se zajíčkem za rohem chaloupky.---popračování1---… Maruška ji tenounkým hláskem odpověděla: „I to nic, babičko, to já – větříček!“---pokračování2---A Maruška jako prve tichounce řekla: „Ihned – babičko, … jen co palouk přeletím – a už se nevrátím...!“
Babizna vylezla a zaskuhrala: „Kdopak to na mojí střeše loupá perníček …?“ Honzík trnul, že ho baba najde, ale …o políčko zpět---Zle se Ježibaba zamračila. A pohrozila do tmy: „Nikoho tu nechci! Ani vítr, ani člověka, ani ptáčka- živáčka! Hybaj odtud!“---o políčko zpět---Ježibaba chvíli poslouchala – a protože bylo všude ticho, spokojila se tím a zašla do chaloupky. Honzík si oddychl. Na střeše se mu zas docela líbilo!
Myslel, že právě teď si může nějaký pěkný marcipán nalámat. Maruška mu šeptem poroučela, aby toho nechal! Aby raději utekli, než bude pozdě.
Ale kdepak Honzík! Perník za perníkem sestřičce házel – a ještě se po krásném husarovi natáhl, když zčista jasna se pod ním kus střechy utrhl – a na chlapce zdola mžourala ohyzdná Ježibaba. Honzíkovi se zatočila hlava...
… a neštěstí bylo hotovo! Chudák Maruška – ani úzkostí nevykřikla, když viděla, jak bratříček naráz v díře mizí...
Však Honzík spadl rovnou před babu. Babizně se sbíhaly sliny na jazyku: tohle byla pochoutka! Už se těšila, jak si kloučka upeče a sní!
Chytla plačícího Honzíka a vedla ho ven: a tam ho se smíchem zavřela do chlívka. Netušila, že ji z úkrytu pozoruje Maruška.
Neměla o děvčátku ani tušení. Když za ní zapadly dveře, Maruška chtěla Honzíka dostat na svobodu. Ale zámek nepovolil a tak slíbila Maruška bratříčkovi, že ho neopustí, že nedaleko se zajíčkem přespí...
Ráno, jak se rozednilo, Ježibaba začala roztápět pec. Maruška pochopila, proč ty přípravy, i odplížila se opatrně k chlíku...
- a prosila Honzíka, aby dělal hloupého, aby babu v ničem neposlouchal. Že se nesmí dát!!!
Ježibaba si pro Honzíka došla a nejdřív to zkoušela po dobrém, že prý synáčka na lopatě povozí, aby si sedl...---pokračování1---Babizna se zlobila, ale zachovala na oko vlídnou tvář. Zkusila ho lákat sladkostmi. „Když mě poslechneš,“ zaskřehotala, „...dostaneš perníku a cukroví, kolik budeš chtít!“---pokračování2---Babice se už klepala zlostí. Začala kloučkovi radit, jak se nejlíp na lopatě usadit, aby se mu prý dobře jezdilo...
Honzík se na lopatu – jakoby s nejlepší vůlí – drápal, ale schválně hodně nešikovně – a spadl.---o políčko zpět---Honzík div Ježibabě neuvěřil, vzpomněl si však na Maruška, co mu říkala, a roztáhl se na lopatě jako učiněná žába.---o políčko zpět---Honzík poslouchal. Pak všechno důkladně pletl, lopatu převracel, klouzal po ní k zemi, - inu učiněné nemehlo!
„Ta lopata je moc malá. Nevejdu se na ni.“ schválně pofňukával, aby Ježibabu moc dopálil. „Cože...“ vřískla babizna. „Pusť mne! Takhle musíš...! Podívej se...!“
A milá Ježibaba sama na lopatu hupsla, aby ten kluk viděl, jak se na ni sedá. Jen na to číhala za dveřmi Maruška. Přiskočila, spolu s Honzíkem lopatu chytla – a než se baba vzpamatovala...
… šups – byla v peci místo Honzíka!!! A pak honem, honem pryč!
Maruška popadla bratříčka za ruku. A utíkali, co mohli! A věrný zajíček s nimi!
Ukázalo se, jak je dobře, že s dětmi zůstal. Teď je vedl ven z černého lesa na slunečnou stranu...
… až k pasece, kde děti tátu opustily a kde visela jeho palice. Všude bylo plno květů, zvířátek a radosti!!!
Odtud děti snadno potom našly cestu, mezi smrčinou prosvítala pole. Maruška první poznala zahrádku, doškovou střechu jejich chalupy. Nezbývalo, než se s milým zajíčkem rozloučit. Za to, že byl hodný, že je neopustil, ani když bylo nejhůř...
Za to mu děti daly marcipán, ten nejsladší ze všech, které si nesly. Dlouho se za nimi ušáček díval, dokud nedoběhly domů...
To bylo vyprávění, když Maruška a Honzík povídali o perníkové chaloupce, o Ježibabě a o zajíčkovi... Táta s mámou se jen divili a hlavně byli rádi, že se jim děti vrátily. Však musely slíbit, že už nikdy se nikam nezatoulají... A tak byli všichni šťastni!
A nejšťastnější ze všech byl snad ten malý zajíček, kterému perník moc a moc chutnal – až do samého konce!
Konec.
y
