y
Sůl nad zlato
Byl jeden král a své tři dcery opatroval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadat a údy mu již nesloužily jako dříve, přicházelo mu často na mysl, která z jeho dcer po jeho smrti bude královnou. I rozhodl, že královnou bude ta, která ho nejvíce miluje. Zavolal hned dcery k sobě a pravil: „Dívky moje, nevím, jak dlouho budu ještě s vámi. Jednu z vás chci ustanovit královnou. Dříve bych však rád věděl, jak mě která milujete. Nuž, nejstarší dcero, pověz, jak miluješ svého otce?“
„Otče můj, milejší jste mi nad zlato!“ odpověděla nejstarší dcera a pěkně otci ruku políbila. „A ty, prostřední dcero, jak ty svého otce miluješ?“ – „Otče, já vás miluji jako drahé kamení“ řekla druhá a objala otce. – „Dobře, a ty nejmladší jak ty mě máš ráda?“ ptal se král té, jíž říkali Maruška. „Já vás, tatíčku, miluji jako sůl!“ odpověděla Maruška a sladce pohlédla na otce. „Ty nehodná nemiluješ otce více než sůl?“ rozkřikly se starší sestry. „Jako sůl!“ vážně přisvědčila Maruška.
Král se náramně rozhněval – mít ho ráda jako sůl, takovou praobyčejnou věc, které si nikdo ani nevšímá! „Až nastanou časy, kdy sůl bude zlata vzácnější, pak se přihlas, ale nyní jdi mi z očí, když si mě více nevážíš!“ rozkřikl se král na Marušku a vyhnal ji ze zámku. Myslil, že se tak nestane nikdy.
Maruška odcházela ze zámku v slzách a s lítostí v srdci, že otec nepoznal její pravou lásku. Nevěděla, kam se obrátit, i dala se v tu stranu, kam foukal vítr, přes hory a doly, až přišla do hlubokého lesa.
Maruška kráčela lesem a nevěděla, co počít, když tu, kde se vzala, tu se vzala, stanula před ní stará babička. Maruška pěkně pozdravila, babička poděkovala za pozdravení a tázala se jí, proč pláče: „Jen mi všechno pověz, děvenko, třeba ti dobře poradím.“
Maruška babičce vše pověděla, i to, že nechce být královnou, že si jen přeje, aby otec poznal, jak ho má ráda. Babička ji zavedla do lesní chaloupky, kde jí dala jíst a pít. Pak se jí zeptala: „Umíš pást ovce? Dovedeš příst a plátno tkát? Nechtěla bys ke mně do služby?“ – „Neumím,“ řekla Maruška, „ale kdybyste mi ukázala, jak se to dělá, jistě bych se to naučila.“
„Všemu tě naučím, jen poslouchej a dělej, co ti řeknu. Co se v mládí naučíš, později jako bys našla.“ Maruška slíbila, že bude babičku ve všem poslouchat, a učila se příst, plátno tkát a ovečky dojit.
Král i vozy vypravil pro sůl do jiných zemí; zatím než se vozy vrátí, poručil kuchaři, aby vařil taková jídla, kde by nebylo soli potřeba. Kuchař si řekl – jak pán chce, tak udělám – a vařil jen jídla bez soli.
Den co den přinášeli jídla neslaná a sladká. Ale ani sladké hostiny nikomu nechutnaly, a hosté, když viděli, že jiného se nedočkají, jeden po druhém se králi poroučeli. Dcery se trápily, ale co naplat, král nikoho nemohl zvát – nepodal by mu ani chléb se solí.
Lidé v království ztrácely chuť k jídlu, dobytek trpěl, krávy a ovce málo dojily. Byl to trest pro všechno živé. Lidé začaly churavět, onemocněl i sám pan král a jeho dcery též. Tehdy král poznal, jak drahá a vzácná je sůl, kterou dříve opovrhoval, a vyčítal si, že své Marušce tak ublížil.
Maruška spokojeně žila v lesní chaloupce – jenom moudrá babička věděla o všem, co se v království děje, a že sůl je nyní dražší zlata. Vyprávěla o tom Marušce a pravila jí, že se může opět navrátit k otci. Otázala se Marušky, co si přeje za výslužku, a Maruška chtěla jen hrst soli pro otce. „Když si soli tak vážíš,“ řekla babička, „ať ji nikdy nemáš nedostatek.“ Dala Marušce čarovnou mošničku a proutek. Poradila jí, aby šla, kam ji vítr ukáže, a tam šlehla proutkem o zem, a vše co najde, bude její věno.
Maruška pospíchala do zámku k otci, ale že měla prosté šaty, nechtěli ji ani ke králi pustit; řekli jí, že je těžce nemocen. „Nesu králi lék, který ho uzdraví,“ řekla Maruška, „je vzácnější než stříbro a zlato.“ Nato ji sluhové zavedli do královy komnaty.
Když Maruška vstoupila do komnaty, požádala, aby jí přinesly chléb. Král sám smutně podal děvčeti chléb a pravil: „Zlá to věc, soli ani na chléb nemáme.“ Maruška ukrojila krajíc, sáhla do mošničky, posolila a podala králi i s mošničkou plnou soli.
Král se zaradoval ze vzácné soli a ptal se Marušky, jak jen se jí má odvděčit: „Žádej, co jen chceš, vše ti dám.“ Maruška řekla, že nic jiného nechce, jen aby její otec ji měl rád, a sundala z hlavy šátek. Král teprve nyní poznal svou nejmladší dceru a snažně ji prosil za odpuštění.
Po celém zámku i po širém království se brzy rozneslo, že nejmladší dcera králova se vrátila domů a přinesla drahou sůl; všichni se radovali, jen starší sestry se netěšily z jejího návratu. Zato na zámek přicházeli lidé potřební soli. Maruška dala každému příchozímu po troše soli, ale té přesto z mošničky neubývalo.
Krále opustila všecka churavost a zase mu chutnalo jíst; ze své nejmladší dcery měl takovou radost, že dal svolat královskou radu a ustanovil Marušku královnou.
Když to bylo prohlášeno, Maruška si vyšla do zahrady odpočinout. Tu ucítila na tváři závan větříku a rozpomněla se na babiččino věno. Vzala proutek, který od ní dostala, a po větru se vydala přes tři doliny a přes tři vrchy; tu se zastavila a šlehla proutkem o zem. Země se naráz otevřela a Maruška vešla dovnitř do ledových chodeb, ze kterých jí na uvítanou vybíhali permoníci s loučemi.
„Vítej, naše královno, to vše patří tobě,“ volali permoníci a vodili ji po chodbách, kde všecko se třpytilo jako vzácné kamení. Nakonec ji zavedli do překrásné ledové zahrady, kde rostly květy přepodivné a nevídané a uprostřed nich červená ledová růže. Permoníci ji utrhli a podali Marušce. Maruška si pomyslila – jaká škoda, trhat takovou krásu. „Neboj se, královno, to všechno je sůl,“ řekli permoníci – a zmizeli.
Maruška vyšla z chodeb ven, ale vchod do podzemí již zůstal otevřen. Maruška donesla otci do zámku červenou ledovou růži. „Větší věno, Maruško, jsi nemohla dostat,“ řekl král. „Celou zemi jsi od záhuby zachránila.“ A tak v celém království již nikdy nebylo nouze o sůl.
Zatímco Maruška sloužila u babičky v lese, její sestry na zámku žily v samých radovánkách, vymýšlely samé zábavy. Nejstarší celé dny jen drahé šaty oblékala, prostřední zas v samém plese tancovala.
Král brzy poznal, že nejstarší dceři bylo zlato milejší než vlastní otec; a když mu prostřední dcera řekla, že by se ráda vdala, i tu seznal, jak i druhá dcera naň pramálo myslí. Rozpomněl se na Marušku, ale když pomyslil na to, že ho má ráda jen jako pouhou sůl, znovu se rozhněval.
Jednoho dne opět chystali hostinu, když znenadání kuchař polekán přiběhl ke králi: „Vladaři náš, pohroma, v našich sklepích všecka sůl rozmokla, není čím solit!“ – „Tedy sol něčím jiným,“ řekl král. „Ale co solí jako sůl?“ tázal se bezradně kuchař. Král, nevěda co na to odpovědět, rozezlil se a kuchaře vyhnal.
„V našem království přec sůl někde být musí,“ řekl si král a rozeslal posly na vše strany, aby přinesli sůl. Všichni se však vrátili s prázdnou a vyřizovali, že všude v království se zásoby soli spotřebovaly, všude je jí nedostatek, a kdo trochu soli má, nedá ji ani za kopu zlaťáků.
