y
Zlé labutě
Žili jednou dva manželé, a ti měli dcerku Věrku a synečka Slávka. Manželé se jednou vybrali, do města a řekli Věrce: “Věrko, ty jsi větší, dávej pozor na Slávka! Nechoď nikam z domu! Přineseme vám oběma dárky z města. Pěkně nás čekejte!” Když rodiče odešli, Věrka posadila malého bratříčka Slávka na trávník pod oknem a sama odběhla na ulici baviti se s kamarádkama. A tu najednou se objevily labutě, uchopily Slávka, posadily si ho na křídla a odletěly. Když to Věrka zpozorovala, Slávka již nebylo. Marně za ním volala, marně plakala. Nakonec se dovtípila, že tu slzy nepomohou, že sama je vinna a tedy musí bratříčka pohledat.
Vyběhla Věrka na širé pole a vidí, jak labutě právě mizí v dálce za lesem. Věrka běžela co jí síly stačily, a tu najednou spatřila na poli pec. Věrka k ní přiběhla a zaprosila: “Milá pec, prosím tě, pověz, kam letěly labutě?” “Zatop pode mnou,” odpověděla pec, “potom ti povím.” Věrka honem nasekala dříví a zatopila v peci. Pec jí potom řekla, v kterou stranu má běžeti. Věrka se peci poděkovala a utíkala dále.
Na další cestě vidí Věrka jabloň plnou zralých červených jablíček. Větve stromu se jen tak prohýbaly pod tíží ovoce. “Jablůňko, jablůňko,” zvolala Věrka, “nuže pověz mi, kam letěly labutě?” “Střes se mne jablíčka,” odvětila jabloň, “potom ti povím.” Věrka potřásla strom, jablíčka popadala, jabloň si ulehčeně vydýchla a pověděla Věrce, kam má běžet.
Věrka běží dál a vidí, že nablízku teče vodička a břehy má úplně podemleté. Věrka jí: “Říčko, říčko, prosím tě pověz , kam letěly labutě?” “Odval mi s cesty balvan, potom odpovím,” odvětila říčka. Věrka nadzvihla balvan z řečiště a odvalila ho. Vodička radostně zabublala a pověděla Věrce, kam má běžet.
Běžela Věrka, běžela, až přiběhla do velkého lesa. Zastavila se bezradně na křižovatce, neboť již nevěděla , kam běžet. Rozhlíží se, a tu vidí , jak si pod patníčkem sedí ježek. “Ježku, ježku, neviděl jsi, kam letěly labutě?” “Kam půjdu já, tam choď i ty,” odpověděl ježek.
Ježek se schoulil do klubka a začal se kutáleti mezi stromy, až se přikutálel k domečku, který stál na kuří nožce. Věrka se dívá, a co nevidí? V domečku sedí ježibaba a přede. I malý Slávek sedí na trávníku před domečkem a hraje si se zlatými jablíčky. Věrka se potichoučku přikradla k domečku, uchopila Slávka, a hybaj domů. Za chvilku se podívala ježibaba oknem a vidí, že Slávka tam už není. I zvolala ježibaba: “Labutě, okamžitě vyletíte a donesete mi zpět Slávka.” Labutě se ihned vznesly a odletěly.
Věrka běží, co ji síly stačí. Rozhlíží se a vidí, že zlé labutě jsou jí v patách. Co dělat? Přiběhla k říčce s podemletým břehem. “Říčko, říčko,” prosí Věrka, “ukryj mě.” Říčka naklonila nad Věrku a jejího bratříčka podemletý břeh. Stratili se proto labutím s očí a ty přeletěly. Věrka se poděkovala říčce, vyšla s bratříčkem na břeh a dala se na útěk.
Labutě je však zahlédly, vrátily se a vyrazili proti Věrce. Věrka doběhla k jabloni. “Jablůňko, jablůňko, ukryj mě.” Jabloň zaclonila Věrku se Slávkem větvemi. Labutě je proto neviděly a odletěly. Věrka se poděkovala jabloni a zase se pustila do běhu.
Běželi, běželi. Již nebyli daleko od domu, kde bydleli. Ale opět je zahlédly labutě a pustily se za nimi. Už kroužili nad nimi, už se spoustěly na ně, aby vytrhly Slávka z rukou Věrky. Tu Věrka vidí, že nablízku je pec. “Milá pec,” zaprosila Věrka, “zachraň nás.” Pec je ihned ukryla pod sebou mezi dřevem. Labutě začaly dorážeti do pece, ale Věrka a Slávka se jim najíti nepodařilo. Pokoušeli se dostat se do pece i komínem, ale nepochodily, jen peří si sazemi zašpinily. Nakonec se vrátily naprázdno k ježibabě.
Věrka a Slávek se poděkovali peci a běželi domů. Věrka doma umyla bratříčka a posadila si ho potom k sobě. Věrka se zamyslila a umínila si, že v budoucnosti bude dávat lepší pozor na bratříčka. Za chvilku se vrátili i rodiče z města a přinesli Věrce a Slávkovi dárky.
