y
O chytrém Matěji
Žil jeden člověk a ten se jmenoval Matěj. Ten měl jenom starou chaloupku, kousek políčka a malou kozičku.
Jednou si řekl: „Práce na poli skončila, brambory mám ve sklepě, měl bych se podívat k bohatému Jírovi, jak se mu daří.“ Zavřel kozičku do chlívka a šel.
Nedaleko Jírova statku potkal jeho synka Josífka. „Copak dělá tvůj otec, Josífku?“ zeptal se ho. „Tatínek chtěl právě jíst, ale když vás uviděl za zahradou, rozhněval se a nechal jídla být“ odpověděl pravdomluvný chlapec. „A pročpak se tvůj otec rozhněval?“ ptal se Matěj. „Inu, táta povídal: Hladný Matěj jde zas k nám, ten nám všechno sní. A máma musila všechno jídlo se stolu schovat.“
„To je divné,“ zamračil se Matěj. „A kampak to jídlo máma schovala?“ ptal se Josífka, „to nevíš?“ „Vím, strýčku,“ povídá Josífek. „Pečenou husu dala máma na kamna, kýtu uzeného masa dala na sporák, klobásy se zelím vstrčila do trouby.“
„A to bylo všechno?“ usmál se Matěj. „Ó ne, nebylo strýčku. Potom máma schovala buchty do skříňky na nádobí a dva džbány piva dala pod lavici za stůl,“ ochotně vypravoval Josífek. „Jsi hodný chlapec,“ pochválil ho Matěj. „Jen mluv vždycky pravdu. S pravdou nejdál dojdeš,“ řekl a dal mu stříbrný dvacetník.
Potom šel Matěj rovnou k Jírovi. „Buďte zdrávi, milí sousedé,“ vesele je pozdravil. „Pěkně tě vítáme, Matěji,“ přetvařoval se starý Jíra. „Aj, aj, to jsou k nám hosté,“ tvářila se překvapeně Jírova žena. „Copak tě k nám vede, kmotře Matěji?“vyzvídala. „Inu, mám po práci. I řekl jsem si, že se k vám podívám, jak se vám daří,“ povídal dobrácky Matěj.
„Škoda, přeškoda, milý Matěji, že jsi k nám nepřišel dříve. Mohl jsi s námi poobědvat. Dnes nám už nic nezbylo, byli bychom tě mohli pohostit,“ lhal starý Jíra. „Milý sousede, nemohl jsem přijít dříve. Stala se mi na cestě divná věc,“ zachmuřil se Matěj. Jíra byl velice zvědavý, hned zval Matěje dál. „Jen se u nás posaď a povídej, co se ti přihodilo.“
Matěj se posadil rovnou ke stolu, zamyslil se a povídá: „Tak vám jdu, jdu, těším se, jak si s vámi popovídám a najednou se mi postaví do cesty divný had.“ „I nepovídej, a co jsi udělal?“ poposedával zvědavostí Jíra. „Inu, hada jsem zabil,“ povídá klidně Matěj. A jaký byl ten had?“ ptala se nedočkavě selka. „Ten had byl divný, jak už jsem řekl,“ usmál se Matěj.
Hlavu měl ten had tak velikou jako ta uzená kýta masa, co máte na sporáku. Tlustý byl jako ta husa, kterou máte na kamnech. Maso měl běloučké jako vaše buchty, které máte ve skříňce na nádobí. Dlouhý byl jako ty klobásy, co leží na zelí v troubě – a krve měl ten had tolik, kolik je piva ve vašich džbánech pod lavicí.“
Jíru s Jírovou zkoprněli. Dobře to vyvedl Matěj. Lež má krátké nohy, daleko neujde. Jíra se za své lakomství zastyděl. Žena musila přinést schované jídlo a pití na stůl a potom teprve chytrého Matěje pohostili.
