Jak tomu už na světě bývá, netěšil se ani Gulliver po svém vítězství dlouho u císařského dvora oblibě.
Jednoho dne ho navštívil císařský komoří, který choval k obrovskému cizince mnohem větší přátelství než někteří jiní velmoži císařského dvora.
„Copak mi přinášíš, císařský komoří?“ otázal se ho Gulliver, sklonil se hluboko k zemi a postavil si liliputánského komořího na dlaň. Komoří se uklonil a pravil, že se Gulliverův život octl v nebezpečí.
+6
Vyprávěl mu potom, že se konala státní rada, na níž ho nejvyšší admirál obžaloval z velezrady. Třebaže se někteří císařovi rádcové proti obžalobě postavili, panovník nakonec žalobě uvěřil a rozhodl, aby za trest zbavili Gullivera zraku. To byl jistě krutý trest.
Gulliver dlouho nemeškal a hned po vyslechnutí komořího se rozhodl, že z liliputánského císařství uprchne. Poněvadž měl od císaře povolení, aby navštívil zemi, kterou v námořní bitvě porazil, napsal císaři, že se na tuto návštěvu co nejdříve vydá.
Na odpověď nečekal, odešel do přístavu a naložil své šaty na válečnou loď. Vstoupil do moře, chvílemi se brodil, chvílemi plaval a bitevní loď vlekl za sebou. Po několika hodinách plavby se dostal do říše Blefusku, jejíž obyvatelé byli stejně malí jako v zemi liliputské.
V přístavu ho už netrpělivě očekávali. Lidé mu projevovali úctu a provolávali slávu. Z davu se vymotal královský ministr a hluboce se Gulliverovi uklonil. Gulliver si ho zvedl k obličeji, vyslechl jeho přivítací řeč a potom se s ním vydal do paláce.
V polovině cesty mu však přicházel vstříc sám král se svou družinou a v průvodu své královské rodiny. Byl to nádherný průvod, dvořané jeli na koních, dámy v krásných kočárech.
Když král sestoupil s koně, lehl si Gulliver na zem a políbil králi i královně ruku. Řekl jim, že přišel s povolením císaře Liliputu a že je ochoten ke všem službám, které mu král Blefusku určí.
Král vyslechl Gulliverovu řeč, přátelsky se mu uklonil a dovolil mu, aby kráčel s průvodem k paláci. Tím ovšem Gulliverova pouť zdaleka neskončila.