Byl jednou jeden muzikant, který hrával při muzikách na basu, aby vydělal na živobytí pro ženu a pro děti.
Jednou hráli až do noci a muzikant se vracel potmě s basou na rameni přes kopec domů.
Jak jde lesem, všude tma a všude stromy, až přijde docela nahoru. A vtom se před ním země otevřela a muzikant i s basou se propadl hluboko pod zem.
+6
Když se probral z mrákot a otevřel oči, co nevidí! Všechno se kolem něho lesklo samým zlatem. Stěny byly ze zlata, sloupy ze zlata i stromy ze zlata. A všechno se třpytilo a všechno bylo krásné, že se muzikant nemohl na tu nádheru vynadívat.
U jednoho zlatého sloupu stáli dva draci. Oba měli křídla a oba olizovali zlatý sloup. Muzikanta si ani nevšimli. Jako by nevěděli, že tam vůbec je.
Až se muzikant dost na všechno vynadíval, přepadl ho hlad a žízeň. Šek k jednomu sloupu a taky ho začal olizovat. Necítil už hlad a žízeň a bylo mu dobře, nebýt těch dvou draků! „Co ti tady jen dělají?“ ptal se potichu.
Tu se před ním objevil černokněžník. Pod paží měl čarodějnickou knihu, vezme ji do ruky, rozevře a čte. Muzikant naslouchá, ale nerozumí, protože to byla tajná černokněžnická řeč. Když černokněžník dočetl, kývl prstem na muzikanta a ukázal mu na jednoho draka
muzikant černokněžníkovi porozuměl. Sedl rozkročmo na draka, jako by to byl kůň. Na druhého draka se posadil černokněžník. Jenom na draky vsedli, draci se vznesli jako vítr a vynesli muzikanta i černokněžníka do výšky. Až na sám vršek kopce, který se kdysi pod muzikantem propadl.
Tam draci zmizeli. Muzikant se s dobrým černokněžníkem rozloučil, poděkoval a podal mu ruku. „Jdi domu za ženou a za dětmi a nezapomeň na basu,“ povídá mu na rozloučenou černokněžník.
Muzikant vzal basu na rameno a pospíchal domů. Žena ho skoro ani nepoznala, jak se za ten rok změnil. „Už jsem myslela, že ses mi ztratil a že děti nebudou mít tátu,“ povídá. Muzikant jí všechno vypověděl a ona ho pohostila. Potom zase chodil s basou k muzice, aby vydělal pro rodinu na živobytí.