Paní Hedviga si krásnou tureckou dívku velice oblíbila. Trávila s ní všechen svůj volný čas. Ráda poslouchala její písně. Velmi ji však mrzelo, že Fatima je stále smutná, její písně zněly nevýslovně truchlivě a teskně. Vyprávěly o zemi plné květů a slunce, o zemi, kde žije milovaný otec a kde na svou milou vzpomíná i mladý šlechtic Omar - Baša.
Jednou, když za letního večera zpívala Fatima při otevřeném okně své písně, zaslechl a uviděl ji turecký vyzvědač pod hradbami. Nemeškal, vyskočil na koně a ujížděl podat zprávu svému pánovi.
Jeho pánem byl sám Omar - Baša, mladý turecký šlechtic, který se vydal se svou družinou na cesty, aby pátral po svém ztraceném děvčeti Fatimě. Před ním vyzvědač padl na kolena a vyprávěl, že viděl Fatimu v okně Trenčínského hradu a zaslechl její písně. Omar nechtěl věřit svým uším.
Hned nasedl na koně a cválal se svou družinou k hradu Trenčín, aby se přesvědčil o pravdivosti vyzvědačovy zprávy.
Pán Trenčínského hradu Štefan Zápolský přivítal Omara na nádvoří svého hradu. Omar nabídl Zápolskému jménem tureckého sultána výměnu zajatců z posledních bojů. Zápolský s nabídkou souhlasil a pozval Omara do svého hradu.
Oba šlechtici se procházeli po hradbách hradu a Omar pozorně sledoval turecké zajatce na nádvoří. Fatima, kterou nejvíc hledal, mezi zajatci nebyla.
Až později v Zápolského komnatě si dodal Omar odvahu a zeptal se Zápolského přímo, zda mezi zajatci nebyly také ženy. Zápolský pravdivě odpověděl, že z bojů přivedl do zajetí jediné děvče – Fatimu – kterou daroval své ženě Hedvize.
Fatima, která v té době byla v nedaleké jizbě, netušila, že její milý Omar je v Trenčíně a že přišel, aby ji vysvobodil ze zajetí.
Omar padl před Zápolským na kolena a prosil o vydání děvčete. Teď Zápolský pochopil, že turecký šlechtic nepřišel vyjednávat o výměně zajatců, ale že chce získat svobodu pro Fatimu. Omar prosil, nabízel zlato, šperky, koně, nabízel i svůj život za svobodu dívky Fatimy. Zápolský byl však neoblomný. Fatimu daroval své ženě a dar nemůže vzít zpět. Nedal se obměkčit ani prosbami, ani nabízenými dary. „Nepros, Omare, prosby ani dary na mne neplatí. Mě neobměkčíš. Tak jako z trenčínské skály nikdy nevytryskne voda, tak z mého oka neskane slza. Mě neobměkčíš!“
Při těchto slovech zasvitla Omarovi přece jen určitá naděje. Zavedl Zápolského na nádvoří a nabídl mu, že v skále vytesá studnu, která dá dobrou vodu, když mu Zápolský vydá Fatimu.
Hradní pán byl udivený Omarovou nabídkou i jeho láskou k Fatimě, pro níž je ochotný přinést tak těžkou oběť. Slíbil mu, že Fatimu propustí, když studna vydá vodu. Nevěřil však, že se toto dílo podaří.
Omar se pustil se svou družinou do práce. Den za dnem lámali kámen, hloubili studnu v tvrdé skále, nalámaný kámen odnášeli na nosidlech za hradby hradu. Dlouhé týdny, měsíce a roky trvala tvrdá práce. Omarovi lidé slábli, ztráceli chuť do práce a trpěli nemocemi.
Po třech letech dřiny odpadli i nejsilnější. Omar zůstal sám se svými dvěma nejvytrvalejšími pomocníky. Ale i oni ztráceli naději, že skála, na které stojí Trenčínský hrad, někdy vydá vodu. Jen Omar se nevzdával, byl ochoten dokončit začaté dílo třeba sám.
Znovu a znovu sestupoval do studny. Lámal kámen, nakládal a vynášel ho vlastníma rukama. Znovu a znovu přísahal, že ze skály vodu dostane a vrátí svobodu milované Fatimě. Její vzdálený zpěv mu dodával síly.
Konečně přišel den, kdy po letech lopotné dřiny dosáhl vítězství. Na dně hluboké studny se objevila čistá křišťálová voda. „Zvítězil jsem, pane Zápolský,“ zvolal Omar, „sestup na nádvoří a přesvědč se!“
Zápolský nechtěl uvěřit svému zraku. Tvrdá trenčínská skála vydala vodu. Omarova houževnatost, vytrvalost, síla a láska k Fatimě zvítězila. Co mu zbývalo, než své slovo splnit. Poslal sluhy pro Fatimu i hradní paní.
Obě byly hluboce dojaty Omarovým vítězstvím, kterým vysvobodil Fatimu z otroctví. Prvním douškem vody z trenčínské studny připil pán Zápolský oběma mladým lidem – Omarovi a Fatimě – na jejich štěstí.
Nikdo z přítomných na Trenčínském hradě nezpozoroval, že při přípitku skanula pánovi Zápolskému do džbánu slza dojetí, slza tak čistá jako voda z trenčínské studny, vyhĺoubené Omarem na důkaz velké lásky k Fatimě.
Když někdy přijdete na nádvoří Trenčínského hradu a zastavíte se u studny dodnes nazývané Studnou lásky, vzpomeňte si na starou pověst, která se vztahuje k tomuto místu.
y
