y
Sova
Stařík sedí a pije čaj. Nepije čistý čaj, nalil si do čaje mléko. Letí kolem sova a povídá: „Nazdar, kamaráde!“ A stařík na to: „Poslyš moje slovo, jsi moc smělá sovo! Z peří ti na hlavě růžky trčí, zahnutý zobák se krčí. Nemáš ráda lidi ani bílý den, v noci létáš, loupíš jen. Tak jaký jsi ty můj kamarád!“
Sova se rozhněvala: „Tak dobrá, dědo,“ povídá, “Už nebudu lítat na tvou louku ani chytat myši. Chytej si je sám.“ Ale stařík na to: „Vida, strašit bys mě chtěla! Honem uleť, dokud jsi ještě celá.“ Sova uletěla, zalezla do dubu a nikam z doupěte nelítá.
Přišla noc. Na louce pískají myši, jedna za druhou volá: „Podívej se, kmotra,neletí-li sova, sousedka vdova. Z peří jí na hlavě růžky trčí, zahnutý zobák krčí.“ \'A myš odpovídá: „Po sově není ani památky, jen pojďte, myšky na hrátky. Teď bude na louce všeho dost, sova tu bude vzácný host.“ A vyskákaly myši z děr na louce, rozběhly se po zeleném palouce.
A sova se směje v doupěti. „Cha, cha, cha – pozor ,dědo, ať to nedopadne špatně! Myši si vyšli na lov.“ „Ať si jdou,“ povídá stařík. „Nejsou myši jako vlci, nezadáví jalovici.“
Myši po louce slídí, po čmeláčích hnízdech se pídí. Hrabou v zemi a loví čmeláky. A sova se směje v doupěti: „Cha, cha, cha – pozor, dědo, ať to špatně nedopadne! Všichni tvoji čmeláci uletěli pryč.“
„Ať si letí,“ povídá stařík.“Z těch věru nic nekyne, med nedají, vosk taky ne. Po čmelácích jsou jen puchýře.“
Na louce šťavnatý jetel voní, hlavičky k zemi kloní, ale čmeláci bzučí, z louky odlétají, jetele si nevšímají, pel z kvítku na kvítek nenosí.
A sova z doupěte: „Chi, chi, chi – dědo, ať to nedopadne špatně! Budeš musit sám přenášet pel z kvítku na květ.“ A stařík na to: „Větřík roznese pel za chvilku!“ ale už se škrábe v zátylku. Vítr vane po louce, rozhazuje pel po zemi. Když nepadá pel z kvítku na kvítek, jeteli se na louce nedaří. Stařík se kysele zatváří. A sova z doupěte: „Chi, chi, chi, starý! Kráva ti bučí, o jetel prosí. To víš, tráva bez jetele je jako kaše bez mléka.“
Stařík mlčí, nic nemluví. Byla kráva po jeteli zdráva. Bez jetele začala kráva hubnout, začala málo dojit. Z hladu korýtko líže, neplná bývá díže. A sova z doupěte: „Chi, chi, chi – říkala jsem ti, dědo, že mě přijdeš pěkně poprosit!“
Stařík se rozzlobil, nic však tím nespravil. Sova sedí na dubu, mračí se. „Myši chytat nebudu!“
Myši po louce slídí, po čmeláčcích hnízdech se pídí. Čmeláci po cizích loukách brousí, na dědův palouček nevzpomenou si. Jeteli se na louce nedaří. Bez jetele hubená je kravka, nic nedojí chudák plavka. Stařík nemá mléko do čaje.
Když neměl děda mléko do čaje, šel pěkně sovu poprosit: „Odpusť, sovičko, má milá vdovičko, už vím, že to křivda je, nemám mléko do čaje!“ A sova v doupěti kukadly kuky kuk, pazourkem dupne si – dupy dup. „Tak, tak,“ povídá, „když se dva perou, třetí se směje! Myslíš, že mi bylo dobře bez tvých myší?“
Sova staříkovi odpustila, vylezla z doupěte a odletěla zpátky na louku chytat myši. Myši dostaly strach a zalezly do děr.
Čmeláci zabzučeli nad loukou, začali poletovat z kvítku na kvítek. Na louce vyrostl červený jetelíček. Kráva vyšla na louku, žvýká jetel. Má hodně mléka.
Bílý čaj teď pije děda, na sovu nedá dopustit. A zve k sobě na návštěvu váženou a milou vdovu.
Konec.
