Druhý den už Janek nese pečlivě upravený balík jahodových sazenic. V zahradnictví rostlinkám obalili kořeny mechem, aby nevyschly. A tak jsou úplně čerstvé.
Vesele sázejí děti jahody na upravené záhony a zpívají si přitom: Jahůdka červená, jahůdka sladká, sází tě, zalévá a pleje Katka. A když už jahůdka ukáže plody, pravdaže, děti, budou to hody!
V nedalekém včelíně bzučí včely: Bzum, bzum, bzum, děti sázejí jahůdky, budou to lahůdky. Letí včelky jako hosti, na nožičkách žlutý pyl: spěchají do úlu – do svého obydlí, bude medu do sytosti – bzum, bzum, bzum.
To i brouci na stromě pozorují, co se děje: Brum, brum, brum – jen si sázejte usilovně, bude dost potravy pro ty naše ponravy. Plody ať si lidé berou, naše děti kořen žerou.
I krtek vystrčil nos z krtince, zamrkal krátkozrakýma očkama a zamumlal: Něco vidím, nevím co, děti sázejí něco. Aha, hele, jahody, no, to bude úrody pro ponravy. Dobré stravy bude dost – na ponravy krt je host. Cosi vidím, vím už co, krtek nežere kde co.
Ve vlhkém stinném koutě zahrady byli hlemýždi. Vystrčili tyčinky s očičkama a když uviděli děti, jak sázejí jahody, šeptali: Šu, šu, šu, chystají nám potravu. Šneci plody zbaští, ši, ši, ši.
Ale probudila se i stará ropucha a zakvákala: Kvaky, kvaky, kvaky, kvak, jen si sázejte, sázejte tak. Šneček půjde na jahody, mám ráda takové hody. Sázejte děti, sázejte tak, kvaky, kvaky, kvaky, kvak.
Mravenci vlekli po chodníčku stébélko, stavěli si pod zemí mraveniště. Shlukli se na hromadu, kroutili velkými hlavami a šeptali si: Ti, ti, ti, budou pro nás sladkosti.
Však v jamce na pískovišti číhal mravkolev. Když slyšel mravence, zamumlal: Já jim dám já jim dám, všechny mravence roztrhám.
Díval se i cvrček – krtonožka. Vystrčil přední lopatkovité nožky, kterýma si prohrabává v zemi chodbičky, a zamával zlomyslně tykadly: Svrk, svrk, svrk, prokousat jim krk.
Děti ještě netušily, kdo všechno se chystá na jahody. Každý den je zalévaly a ošetřovaly. Jahody rostou a kvetou. Včeličky hledají sladkou šťávu a opylují přitom květy.
Tady najednou jedna jahoda zvadla. Marně ji děti zalévaly. Co se to jen stalo?
Jahodu vykopaly a co vidí? Ponravu! To ona sežrala kořen, je to pro ni pochoutka.
Však trest ji neminul. Slepice si pochutnaly zase na ní.
Na druhý den zase krtek vyhodil kopeček uprostřed jahodiště. Učitel však vysvětlil, že krtek chytá pod zemí ponravy, proto se děti něj nezlobily a kopeček zase opatrně urovnaly.
Učitel pak dětem poradil, jak ponravy zahnat. Donesl umělé hnojivo. Děti posypaly zem kolem jahod a když zapršelo, dostalo se hnojivo do půdy. Oj, ale popálilo ponravám kůžičku! Některé z nich se už nezachránily. Ostatní se raději vydaly dál a jahodám daly pokoj.
Jednou ráno přišel Janek dřív do školy a honem do zahrady k jahodám. Chtěl se podívat, jak zrají. Ach, jak se polekal! Mezi jahodami seděla velká žába. A plody dvou-tří jahod byly docela vyžrané.
Běžel do třídy a volal: \"Děti, žába nám žere jahody!\" Děti si vzaly pravítka, pera, ba i velké ukazovátko, co kdo popadl, a že jdou loupežníka zabít. Vtom přišel učitel. Když se dozvěděl, o co jde, poučil je, že ne žába, ale hlemýždi přes noc požrali plody jahod a naopak, ropucha si zase pochutnala na šnecích. \"Nic se nebojte, i tohoto nepřítele se zbavíme!\" – řekl.
V kůlně bylo dost pilin ze dřeva. Učitel je rozdal dětem, aby jimi posypaly záhony. Slimákům se lepily piliny na slizké nohy, proto se jahodám vyhýbali.
Ale pak se do jahod pustili zase mravenci. Bodejť by ne! Chutnaly jim jako dětem zmrzlina. Marně čekal mravkolev na pískovišti na kořist. Všichni mravenci se přestěhovali k jahodám. Objevila je Evička. Celá jahoda byla nimi obalená. Hodovali na sladké šťávě a zapomněli i na útěk.
Poplašení mravenci pádili o překot rovnou do záludného trychtýřku mravkolva. Ten je odstřeloval sprškou písečných zrn, takže do trychtýřku popadali. Tak se mravkolev po čase zase nažral do sytosti. Svědčily o tom zbytky mravenců, které vyházel ze svého úkrytu.
Zůstal však ještě jeden zákeřný nepřítel jahod – malá zlomyslná obluda – lopatkovýma předníma nožkama přerývala zem kolem jahod a překusovala je těsně nad zemí.
Však děti se už ani tohoto nepřítele nezalekly. Dokázaly si poradit a nastavěly mu nástrahy. Přinesly staré plechovky od konzerv, zakopaly je mezi jahodami a mravkolev, když v noci vylezl ze svého úkrytu, sklouzl dovnitř a po hladké ploše už nemohl vylézt. Když v noci trochu sprchlo, napršelo i do plechovek a škůdce se do rána utopil.
Ale bylo třeba ještě hodně práce a trpělivosti. Děti odstřihovaly odnože, aby mateřské rostliny nezeslábly, vytrhávaly plevel, zalévaly atd.
Ale i proti této pohromě se našel lék. Učitel dal dětem bílý prášek. Jím posypali mravenčí chodníčky a běda tomu mravenci, který se na bílý prášek odvážil. Už se svíjel v křečích.
Konečně však začaly jahody červenat jako zdravá dětská líčka. I děti byly opálené a oblíbily si práci v zahradě. Nejradostnější chvíle nastala, když jahody dozrály a dětí nasbíraly bohatou úrodu.
Vesele si zpívaly: Sázely jsme jahůdky, aby byly lahůdky. Ryly, plely, okopaly, s ponravami bojovaly. Slimáky jsme vyhubily a mlsouny zaplašily. Kde-kdo přitom pomáhal, nepřátele odehnal. Zralé plody z rostlin visí, už jsou jahod plné mísy. Dozrály nám krásné plody, sladké, zdravé jahody. DOBROU CHUŤ
y
