y
O zeleném domečku
Kde to bylo, tam to bylo, byl jednou jeden chlapec, který se jmenoval Pavlík. Byl to docela hodný chlapec, jen jednu velkou chybu měl - nechtěl jíst zeleninu. A právě proto, že nechtěl jíst mrkev, zelí, rajčata a ostatní zeleninu, byl Pavlík stále velmi bledý a hubený.
Maminka s tatínkem se proto hodně trápili. Byli nešťastní a smutní. Nabízeli Pavlíkovi na svačinu chleba s máslem s paprikou a rajčaty, na večeři dušenou mrkvičkou, ale on nechtěl a nechtěl.
Jednou při večeři Pavlík zase nechtěl jíst špenát. Maminka se tehdy na něj už opravdu velice nahněvala a nakázala mu jít spát bez večeře. Dřív než usnul, ještě mu řekla: „Já se s tebou, Pavlíku, takto dál hněvat nebudu. Když nechceš jíst všechno tak jako jiné děti, tak tě nemám ráda. Tady jsem ti připravila batůžek a až se ráno vzbudíš, půjdeš do světa.“
Pavlíkovi bylo moc smutno. Když usnul, zdálo se mu, že je ráno, vzal si teda batůžek a šel.
Jde a jde, přes hory a doly, už ho i nohy začínaly bolet. Najednou z keříku vyskočil zajíc. Pavlík vyběhl za ním, ale zajíček uměl dobře utíkat. Poskočil hop, hop... a už ho nebylo.
Jak se tak Pavlík dívá za zajíčkem, uvidí na zemi něco maličkého, co vypadalo jako pichlavá kulička. Co to jen může být, myslí si Pavlík a jde blíž. Jéje, vždyť je to malý ježek. „Co tu děláš\", ptá se Pavlík ježka. „Jsem nemocný\", říká ježek, „bolí mě oči. Teď čekám na mámu, půjde se mnou k lékaři.“
Pavlík ježka politoval, rozloučil se s ním a šel. U potoka si sedl na pařez. Z batůžku vyndal chléb s máslem, ale papriku a rajčata zase nechal. Když chleba snědl, vydal se dál.
Jak sluníčko zapadalo za hory, za doly, Pavlík byl už hodně unavený. Přemýšlel, kde se uchýlí na noc. Bylo mu moc teskno za maminkou, tatínkem a svou postýlkou. Rozhlíží se, rozhlíží a tu na kraji lesa spatří zelený domeček.
Zkusil, zda se dá vejít dovnitř. Zaradoval se, protože dveře zamčeny nebyly.
V domečku byla v bedničkách a koších uložená červená mrkev, zelené papriky, krásné žluté dýně, červená rajčata, zelí a mnoho jiné zeleniny.
Batůžek si odložil a ohlížel se, zda bude mít kde spát. V koutku uviděl bednu se suchým listím. Tam si Pavlík lehl. Do domečku svítil měsíc a vtom, co jen milý Pavlík uviděl?
Kde se vzal, tu se vzal, objevil se zajíc. Z bedničky vytáhl hlávku zelí, a jak z ní hryže, tak z ní hryže, zelí mu chutná.
V tom uslyšel vrznutí dveří. Vidí, že se do domečku dobývá cosi velkého, chlupatého. Pavlík se polekal. Co se to sem valí, ještě mě zakousne, pomyslel si Pavlík. Měl bych se schovat. Když se však lépe podíval, viděl, že je to hodný medvěd Míša, právě takový stejný jako v Pavlíkově pohádkové knížce.
A Míša loudí na zajíčkovi: „Nu, zajíčku – ušáčku, dej mi trošku zelí, mrkve nebo jiné zeleniny, víš, já ji mám moc rád\". „Ale prosím,“ říká zajíček. „To věřím, že máš zeleninu rád, kdo by ji rád neměl? Jen si vezmi a ať ti slouží ke zdraví.\"
Ještě se dveře za Míšou ani nestačily zavřít, když se u zajíčka zastavila ježkova maminka s nákupní taškou. „Nu, dej mi jednu – dvě mrkve pro malého nemocného ježka,“ říká. „Bolí ho oči a strýc doktor mu nakázal jíst mrkev, tou se mu vyléčí.\"
„To je důležitá věc,“ odpoví zajíček. „Tak podej tašku, nabereme do ní tolik mrkve, co se tam vejde. A řekni malému ježkovi, že mu přeji brzké uzdravení.\" „Děkuji ti, zajíčku\", odpoví ježkova máma a spěchá domů.
Pavlík by už byl i usnul, kdyby se do domečku nenahrnula čtyři divoká prasátka. Skákala, výskala a tlačila se jedno přes druhé. „Proč děláte takový mumraj,\" okřikl je zajíček, „vždyť vlastního slova neslyším, co se sem tak cpete?\"
„Tlačíme se, tlačíme\", křičí prasátka, „protože chceme dýni.\" A už si první prasátko jednu krásnou žlutou bere z koše. „A já bych zase chtělo rajčata\", říká další. „My rajčata moc milujeme\", křičí ostatní a do košíku ukládají pěkná červená rajčata.
„No tak a teď byste se, myslím, měli vydat domů,\" povídá zajíček. „Jdeme, jdeme\", volají prasátka. „A hlavně dávejte pozor, abyste rajčata z koše cestou nevytratily,\" napomíná je zajíček. „Dáme pozor,“ odpovídají prasátka. „A děkujeme ti, na shledanou.“
Měsíc se ukryl za obláčkem. Pavlík si lehl, zavřel oči a přemýšlí. Jen co se rozední, já se opravdu vrátím domů k mamince a tatínkovi a všechno jim vypovím.
Ještě ani nestačil domyslet, když uslyšel mámu: „Pavlíku, Pavlíku, vstávej.“ Pavlík otevřel oči a vidí, že neleží v zeleném domečku v bedničce s listím, ale ve své postýlce, tak jak si tam večer lehl.
Mamka ukazuje na batůžek a povídá: „Rychle se umyj, nasnídej, batůžek máš připravený, půjdeš do světa.”
Ale Pavlík se na mámu usmívá a říká: „Já jsem, maminko, ve světě už byl a ledacos jsem zkusil a viděl, já už tam teď nemusím chodit. Já už vím, z čeho budu zdravý.“
