y
Červená karkulka
V jedné chalupě měli holčičku. Byla samý smích a radování. Bylo na ní znát, že ji žití na tomto světě těší. Kdo s ní jen chvilku pobyl, tomu bylo hned veseleji. Usmíval se, smutky a trudy byly tytam.
I ptáte se, jak se ta veselá holčička jmenovala? Inu, říkali jí Červená karkulka. To podle červeného čepečku, který stále nosila na hlavě. Čepeček jí darovala babička, kterou Karkulka měla moc a moc ráda.
Jednou jí maminka řekla: „Karkulko, jsi už velká holčička, a tak si myslím, že bys mohla navštívit babičku. Trochu churaví, jistě bude ráda, když ji rozveselíš.“
Karkulka zajásala. Ano, půjde za babičkou a přinese jí nějaký dárek. Přichystala košík a maminka do něho vložila čerstvě upečenou bábovku a skleničku malinové šťávy.
Tatínek dal Karkulce na cestu radu. „Až půjdeš lesem, jdi jen po cestičce, ta tě k chaloupce naší babičky natošup dovede.“
Maminka dodala: „Hlavně se nikde nezastavuj a s nikým se nedávej do řeči.“
Karkulka rodičům přislíbila, že se bude držet jejich moudrých rad. Popadla košík a zvesela se vydala na cestu.
Holčička se těšila z každého motýlka, který sedl na květ. Radostně naslouchala ptačímu trylkování. A tak není divu, že na maminčino vybídnutí, aby se s nikým nedávala do řeči, brzičko zapomněla.
Nevzpomněla si, ani když jí do cesty skočil starý vlk.
„Kampak jdeš, holčičko?“ zachroptěl vlk.
„Jdu navštívit babičku, je nemocná. Nesu jí bábovku a malinovou šťávu.“
„A kdepak bydlí babička? Je to daleko?“
„I kdepak, není. Stačí jít po cestičce, ta mě dovede až k její chaloupce,“ odpověděla Karkulka.
Vlčisko dostalo chuť na dobrou krmi. Vlk si hlavě sesumíroval, jak holčičku obalamutí. Úlisným hlasem pravil: „Já si ale myslím, že babičku nejvíc potěší barevné kvítí. Podívej, co ho tady je. Jdi a natrhej babičce kytičku.“
Jako by vlk viděl Karkulce do srdíčka. Holčička hned seběhla z cesty a začala trhat voňavé květiny.
Starý vlk se potichu vytratil. Běžel k chaloupce. Co v ní bude dělat? Však vlčisko ví. Chudák babička bude nemile překvapena z jeho návštěvy.
Mezitím Karkulka natrhala kytičku, vrátila se na pěšinku a bezstarostně hopsala k chaloupce. Když uviděla otevřené dveře, zaradovala se. To už ji babička jistě čeká, Karkulku nedočkavě vyhlíží. Děvčátko vstoupilo do světnice.
Ale co to? Světnička byla prázdná.
„Haló, babičko, přeji ti dobrý den,“ volala Karkulka. „To jsem já, tvoje Karkulka, nesu ti kytičku, bábovku a malinovou šťávu.“
Avšak nikdo Karkulce na pozdrav neodpověděl. Karkulka se začala bát. Pak si vzpomněla, že babička churaví. To ona určitě leží v posteli a odpočívá.
Děvčátko vkročilo do ložnice. Ba ano. Babička ležela v posteli. Ale byla nějaká podivná. Karkulce se nezdála. Ona to totiž nebyla babička, byl to převlečený vlk, který se za babičku vydával.
„Babičko, proč máš tak velké oči?“ podivila se Karkulka.
„To abych tě lépe viděla,“ zaskuhral vlk a pošoupl si babiččiny brýle víc na čumák.
Karkulka dál vyzvídala: „Babičko, pročpak máš tak velké uši?“
„To abych tě lépe slyšela,“ odpověděl vlk a mávl na Karkulku, aby k němu přišla blíž.
Karkulka si dodala odvahy a přistoupila k vlkovi. Pozorně si ho prohlížela zblízka. Je to babička? Není to babička? Pak se roztřeseným hláskem zeptala: „A babičko, proč máš tak veliké zuby?“
Starý mazaný vlk bleskurychle odhrnul peřinu, seskočil z postele a vykřikl: „To abych tě mohl lépe sežrat.“
Ham.
Nebohou Karkulku slupl na jedno polknutí. Snědl ji i se šaty a červeným čepečkem.
Mňam. To se poměl, dopřál si bohatou hostinu.
Vlk měl plné břicho. Jakpak by ho neměl. Vždyť právě snědl babičku i její vnučku Karkulku. Svalil se zpět do postele a začal chrápat.
Chrrr. Chrrr. Chrr. Ozývalo se daleko do lesa.
I to je mi podivná věc, pomyslel si myslivec, když zaslechl vlčí chrápání. Vydal se za zvukem, který ho dovedl až k babiččině chaloupce.
Myslivec nakoukl do chaloupky a uviděl chrnícího vlka s břišiskem jako hora.
Myslivec si dal dvě a dvě dohromady. „Že tys, starochu, babičku sežral. Však počkej, hned se ti podívám do útrob.“
Myslivec vzal nůž a rozpáral vlkovi břicho.
Jaké bylo jeho překvapení, když v něm nebyla jen babička, ale i Červená karkulka.
Pomohl jim zpátky na svět. Obě mu děkovaly za záchranu.
Myslivec byl člověk činu, na nějaké díky si nepotrpěl, mávl rukou. „I rádo se stalo,“ pak dodal: „Babičko, přineste jehlu a nit, vlka musíme zašít.“
Babička navlékla nit do jehly a pustila se do šití. Než udělala poslední stehy, Karkulka s myslivcem nastrkali vlkovi do břicha kameny.
„Po takové dobrotě vlka chutě na babičky a Červené karkulky dozajista přejdou,“ prohlásil myslivec.
Pak se všichni schovali za skříň. Myslivec zmáčkl spoušť a vystřelil z pušky. Pif.
Hlučná rána vlka probudila. Polekaně vyskočil na nohy. Ale ouha ouha, to má bolení břicha. Vlk bolestivě zavyl a odšoural se hluboko do lesa. Na hodování v babiččině chaloupce bude nedobře vzpomínat.
