y
Kouzelné sklíčko
Byl jeden kluk a byl jeden kouzelník. Potkali se u zmrzlinářského stánku. Kouzelník si tam chtěl koupit zmrzlinu. On si ji sice mohl načarovat i se stánkem, ale zrovna dostal chuť na pravou nenačarovanou zmrzlinu za nenačarovanou korunu.
Jenže kouzelník tu nenačarovanou korunu právě neměl u sebe. Spolkl sliny a chtěl jít pryč. A v tom kluk povídá zmrzlinářovi:
„Dvakrát za korunu jahodovou,“ a jeden kornoutek se zmrzlinou podal kouzelníkovi. No, tohle kouzelníka úplně okouzlilo.
Sáhl do kapsy, vytáhl sklíčko, dal je klukovi a zmizel. Kluk se tím sklíčkem podíval, jakou barvu teď bude mít svět a myslí si: „Kampak se asi poděl ten starej fousatej, co mi dal to sklíčko?“
A už ho vidí. Kouzelník za sedmi kopci a devíti potoky sedí na židli a líže zmrzlinu. Ale kluk vidí ještě něco... Nad kouzelníkem je tabulka a na ní je napsáno: Neříká se starej a fousatej, ale starý a vousatý. Náš kluk nebyl hloupý. Chvíli otáčel sklíčko v prstech a pak si pomyslel: „Jedna a tři, no, to je asi tak pět.“
A honem si přistrčil sklíčko k oku a vidí na něm tabuli a na tabuli je křídou napsáno: Jedna a tři není asi tak pět, ale docela přesně čtyři. Náš kluk, ještě jednou sklíčko těžce vyzkoušel a pomyslel si: „Mebal-dan-ítsú je město v Africe,“ a rychle se podíval do sklíčka a uviděl v něm poznámkový sešitek ve kterém bylo napsáno: Mebal-dan-ítsú je docela obyčejné Ústí nad Labem jenže obráceně.
Od příštího dne začal náš kluk dostávat samé jedničky. Když mu učitel dal otázku, pomyslel si náš kluk jakoukoliv hloupost, mrkl do sklíčka a nahlas řekl, co v něm viděl.
Protože byl na kouzelné sklíčko pyšný, začal hned taky správně napovídat na všechny strany. Dovedl dokonce poradit i svému staršímu bratrovi, co se na vysoké škole učil stavět mosty. A ten bratr k němu začal vodit i ostatní studenty.
Na devítiletkách to byla samá jednička, na gymnáziích a průmyslovkách taky, stejně na universitách i technikách, zkrátka na všech školách na celém světě.
Zatím kouzelník dolízal zmrzlinu a přišlo mu podívat se do knihy, kde měl napsáno jak bude vypadat svět za několik roků. A čte tam: „Kluk se sklíčkem zpyšní tak hrozně, že pak už nebude chtít nikomu napovídat. A na celém světě nebude nikdo nic vědět. Ani ten největší učenec.“ „Tak,“ kouzelník zahodil kornoutek od zmrzliny, „panečku, to by má zmrzlina přišla světu draho.“
Drbal se ve vousech. Co teď? Bylo to tak začarované, že si sám dlouho nevěděl rady. Několik týdnů se oběma rukama hmoždil s jakýmsi velmi těžkým protikouzlem. A zatím náš kluk opravdu zpyšněl na tolik, že přestal celému světu napovídat. A jednoho dne si pomyslel: „Tak a teď ať se mi ve sklíčku ukáže jméno nejchytřejšího člověka na světě.“
Zadíval se do sklíčka a doufal, že tam uvidí do mramorové desky zlatě vtesáno: „To jsi ty!“ A opravdu. Opravdu tam uviděl mramorovou desku a opravdu do ní bylo vtesáno: To jsi ty!
Jenže pod tím nápisem bylo ještě vidět vtesaného velikánského osla.
Kluk uhodil kouzelným sklíčkem o chodník, rozletělo se na střípky. A kouzelník si dával pozor, aby vždycky měl v kapse nenačarovanou korunu. To kdyby zas někdy dostal chuť na nenačarovanou zmrzlinu.
Konec.
