y
Krejčík králem
Před dávnými lety žil v jedné vsi chudý krejčík Cihlička. Nebyl velký ani silný a proto si říkal; kde síla nestačí, musí chytrá hlava pomáhat. A tu krejčík měl a k tomu byl ferina; poslouchejte, co se o něm vypravuje.
Ve světnici vždycky míval plno much. Jednoho dne, když právě došíval rukáv ke svatebnímu kabátu pro rychtářova syna Honzu, zabzučel mu kolem hlavy nový roj much, a druhý, ještě větší, usedl na jeho krejčovskou tabuli. Cihlička tak mrštil po mouchách rukávem, že mnoho jich zůstalo ležet. Pobité mouchy si spočítal: „Dvě stě . . . tři sta!“
Vtom mu něco napadlo; odhodil náprstek, až rozrazil v okně tabuli, popadl svou čepici a napsal na ni: „Jednou ranou tři sta zabil!“
A jako když mu hlavu zapálí, utíkal z vesnice do městečka. Procházel se náměstím a lidé se dívali na jeho čepici div si oči nevykoukali.
Tu zarachotí na náměstí buben a dráb vyvolává, že v jednom království se uhnízdil velký drak. Kdo toho draka zabije, bude panovat s králem a po jeho smrti bude kralovat sám.
Milý Cihlička se do toho království vydal okamžitě. Urazil už hezký kus cesty. Slunce pálilo jako oheň; natáhl se tedy do hebounké trávy pod lípu a přemýšlel co dál: Sedláky napálit, to je snadné, ale drak je drak! Vtom zadrnčel na cestě krásný kočár. Krejčík zvedl hlavu: Možná v něm jede sám král!
Kočár zastavil a pán poručil lokajovi: „Jdi a podívej se, co to tamhle ten člověk má na čepici!“
Lokaj k Cihličkovi ani nedošel; obrátil se a celý ustrašený přiběhl zpátky: „Milostivý králi, ten člověk jednou ranou tři sta zabil!“
„Právě takového muže hledám; jdi a zeptej se ho, chce-li mně posloužit!“ Lokajovi nebyl králův rozkaz po chuti, protože se toho lidobijce bál; blížil se k němu po špičkách.
Cihlička se tvářil, že spí; chrápal, co jen mu plíce stačily. Lokaj se zastavil několik kroků od lípy a třesoucím hlasem zavolal: „Příteli!“
Cihlička si protřel oči, narovnal si na hlavě čepici a nevrle křikl na lokaje: „Co chceš? Běda ti, jestli jsi mě vzbudil nadarmo!“ Lokaj mu s úzkostí vyřídil králův vzkaz. „Kde je tvůj král?“ zeptal se ho Cihlička zhurta.
Lokaj ukázal na kočár. Krejčík vstal a vážným krokem šel ke králi. Král opakoval svůj dotaz; uvelebil se vedle krále v jeho kočáře.
Král mu vyprávěl, jak drak sužuje jeho zemi; všechen dobytek že je ten tam, proto teď přijde řada na lidi. „Kdo zbaví mou zemi toho netvora, bude mým spoluvladařem a potom mým nástupcem!“ „Slyšel jsem o tom, králi. Pro tvé dobro a blaho tvého lidu se toho odvážím,“ odpovídal Cihlička vážně, pro sebe se ale potutelně pousmál.
Přijeli do zámku, kde to vypadalo smutně jako o pohřbu. Dvořané chodili se svěšenými hlavami a lid se modlil; už pozítří se bude losovat, kdo první musí do dračí jámy.
Mezitím přišel do zámku silný obr; mohl skály lámat a v lesích duby vyvracet. Když uviděl krejčíka, ušklíbl se: „Takový knoflík že by tři sta lidí jednou ranou zabil?“ Krejčík se jízlivě usmál: „Zkusme tedy, kdo je silnější a mrštnější!“
V královské zahradě stála vysokánská višeň. Cihlička navrhl: „Kdo ji tak přeskočí, aby se větví ani nedotkl?“ Obr se rozběhl, v mžiku byl ve vzduchu, ale nohama se zapletl do větví, takže višni sehnul celou korunu.
Cihlička se rychle těch větví chytil, a když se z nich obr vyprostil, vymrštily se do výšky a krejčík se jako jablko válel na druhé straně. Hned skočil na nohy a obrovi se vysmíval.
Obr se rozhorlil: „Však se pravda ukáže! Kdo vyhodí výš tuhle kouli?“ Popadl ohromnou kouli a už letěla vzhůru jako oblázek; když za hodnou chvíli dopadla k zemi, vyryla v ní hezkou jámu.
Krejčík se ke kouli jen sehnul, věděl, že ji nedokáže rukama ani obchytit. Najednou obrátil oči k oblakům a křičel: „Kryštofe! Kryštofe! – Mám tam bratra-kováře,“ vysvětlil obrovi, „chci se ho zeptat, zdali nepotřebuje železo. Vyhodil bych mu tu kouli nahoru.“ „Nech toho,“ červenal se obr; nechtěl o svou kouli přijít.
Všichni se krejčíkovi divili, král ho chválil, obr však skřípal zuby. „A teď pojďme,“ řekl, „ať se rozhodne, komu patří čest a chvála.“ Celý královský dvůr je vyprovázel k dračímu doupěti.
Mělo dvě díry; jednou drak vycházel, druhou se vracel. „Ty vlezeš dolů, draka vyženeš a já ho nahoře zabiju,“ řekl obr. „A o odměnu se rozdělíme.“ Krejčík souhlasil.
Z jámy se ozval tak strašný ryk, až se země třásla. Sotva se nahoře objevila dračí hlava a oči zasvítily a jazyk v tlamě se začervenal, rozehnal se obr železnou palicí a půda mžikem zčernala jedovatou dračí krví.
„Počkej!“ křičel krejčík. „Držel jsem draka za nohu, chtěl jsem ho přivést králi živého!“ Obr zabručel: „Už je pozdě, měls to říct dřív.“ „Dělit se ale nebudeme,“ řekl Cihlička, a tak také bylo. Krejčík panoval s králem a pak byl jeho nástupcem.
Všechen lid krejčíka chválil a v jeho rodné vsi zvonili všemi zvony, když se tam přijel podívat. Rychtářův Honza s dosud neoženil, protože neměl nový kabát. Král mu koupil krásný, se stříbrnými knoflíky, a sám mu svatbu vystrojil. Bohatě obdaroval nevěstu a ženicha i své známé z let nouze a chudoby.
