y
O dvanácti měsíčkách
Sluníčko svítí, voda teče a pohádky se povídají. V chaloupce pod horami žila žena se dvěma dcerami, vlastní dcerou Holenou a nevlastní Maruškou. Obě dívky byly krásné, ale každá jinak. Zatímco Holena svou krásu ráda dávala světu na odiv, fintila se, byla samý lesk a třpyt, Maruščina krása byla ukryta v jejím srdci a vyzařovala z mírné a laskavé tváře. Snad jen smutné oči na Marušku prozrazovaly, jak je jí líto, že ji macecha a sestra nemají rády, hezkého slovíčka jí neřeknou.
Bylo to takhle v zimě, Holena se parádila, chystala se k muzice, když v tu ji popadl zlý rozmar. „Ty, Marušo, rychle běž, fialky mi doneseš, za věnečkem z fialinek ohlédne se každý synek.“ Maruška se polekala, chtěla sestře její nápad rozmluvit: „Holenko, má sestro milá, copak sis to usmyslila? Venku mrzne, všude bílo, zlého se ti zalíbilo.“ Ale macecha se Holeny zastala, na Marušku se obořila: „Podívej se, jak se vzpíná, vzdoruje ta holka líná. Konec výmluv, odmlouvání, splň Holence její přání.“
Maruška se brodila sněhem, ztrácela se v zimní krajině. Náhle zahlédla světlo. Když přišla blíž, uviděla dvanáct mužů, jak sedí kolem ohně. Přistoupila k nim: „Dobrý den, strýčkové milí, mohu se zahřát na chvíli? Mohu si k ohýnku ruce dát, nad smutným osudem zaplakat? Jen co se ohřeji, vydám se do dálky, maceše, sestře své natrhám fialky.“ Nejstarší muž, který držel hůl, rozvážně pokýval hlavou. „Jsem stařec Leden, sloužím paní zimě, pomohu Marušce nést její břímě. Bratříčku Březne, teď se chop vlády, na chvilku porušme staré řády.“
Měsíc Březen si vzal od Ledna hůl a máchl jí nad ohněm. Sníh hned roztál, tráva se zazelenala, fialky zavoněly. Maruška je natrhala a spletla do věnečku. Strýčkům měsícům poděkovala a radostně utíkala domů. V chaloupce ji však čekalo nemilé překvapení. Holena jí vytrhla fialky z ruky. „Kdes je vzala? Tys čarovala!“ Maruška se bránila: „Chvátala jsem, spěchala, v lese jsem je trhala, vínek tobě uvila, by ses chlapcům líbila.“ Jenomže Holence se k muzice už nechce, zášť k sestře jí v srdci vyhrává falešnou muziku.
Zloba a závist jsou jako dvě sestry. Ráno se Holeně zdálo, že je Maruška po strastiplné cestě krásnější. Usmívala se, líčka měla červená. Když je to tak, vyšle ji znovu do hor. „Ty, Marušo, rychle běž, jahůdky mi doneseš, až zavoní jahody, pozvem chlapce na hody.“ Maruška se polekala. „Holenko, má sestro milá, copak sis to usmyslila? Venku mrzne, všude bílo, zlého se ti zalíbilo.“ „Chceš-li s námi žít, jak Holenka přikazuje, tak se bude dít,“ rozkázala macecha a vystrčila Marušku ze dveří ven.
Tentokrát Maruška nebloudila, věděla, u koho má hledat pomoc. Měsíčkům se poklonila: „Dobrý den, strýčkové milí, mohu se zahřát na chvíli? Mohu si k ohýnku ruce dát, nad smutným osudem zaplakat? Holena s macechou jahody si přejí, jahody nezrají pod sněžnou závějí.“ Měsíc Leden povzdychl, přesto povstal a řekl: „Jsem stařec Leden, sloužím paní zimě, pomohu Marušce nést její břímě. Bratříčku Červne, teď se chop vlády, na chvilku porušme staré řády.“ Červen zamával holí a v trávě se hned začervenaly jahody.
Maruška donesla maceše a sestře plnou zástěru jahod. Ženy jahody snědly, Marušce nic nenechaly. Zlý rozmar však Holenu neopustil: „Ty, Marušo, rychle běž, jablka mi doneseš, za jablíčko malované nevěsta se ze mě stane.“ Maruška sepjala ruce: „Holenko, má sestro milá, copak sis to usmyslila? Venku mrzne, všude bílo, zlého se ti zalíbilo.“ Ani teď nenašla Maruška u macechy zastání, i macecha má na jablka chuť: „Zlobím se na tebe velice, neuklizená je světnice. Snad budu zas tvoje matička, až ochutnám zralá jablíčka.“
I do třetice běžela Maruška ke strýčkům měsíčkům pro pomoc. „Dobrý den, strýčkové milí, mohu se zahřát na chvíli? Mohu si k ohýnku ruce dát, nad smutným osudem zaplakat? Rády mě nemají matka se sestřičkou, musím jít pro jablka zavátou cestičkou.“ Starý Leden se zamračil, nerad měnil zaběhnuté pořádky, ale hodnou Marušku od ohně nezahnal: „Jsem stařec Leden, sloužím paní zimě, pomohu Marušce nést její břímě. Bratříčku Září, teď se chop vlády, na chvilku porušme staré řády.“ Leden přenechal kralování Září.
Měsíc Září holí ukázal na nedalekou jabloň, ta rozkvetla, vydala zralé plody a zase usnula zimním spánkem. Maruška šťastně donesla červená jablíčka domů. Věřila, že se vše v dobré obrátí, že sladká jablíčka macechu a Holenu ze zloby vyléčí. Jenomže se mýlila. Ženy jablíčka snědly, ale zlosti v nich neubylo. Zachtělo se jim mít víc fialek, jahod i jablíček. „Maruša je samé klamy, do hor pojďme, matko, samy.“ „Pojďme, moje krasavice, dostaneme jistě více.“ Holena a macecha se vydaly hledat štěstí do hor.
Tak jako do hnízd přilétají ptáci, dobrému dobré, zlému zlé se vrací. Kdo srdce má protknuté hadími ocásky, místo v něm nemívá na něhu, na lásky. Holena s macechou ztratily se v horách, život svůj dožily v závisti a zlobách. Zatímco zlé ženy šly cestou necestou, Maruška stala se překrásnou nevěstou. Že byla laskavá, že byla milá, mládenci z vesnice se zalíbila. Spolu teď v chaloupce hospodaří, kdo v lásce přebývá, tomu se daří.
