zatím co se Dora do nejpěknějších šatů oblékala. Ani jí nezáviděla, že čas utrácí v samých radovánkách. Však Dora byla pyšná a nikdo ji neměl rád.
Zato Popelka byla při veškeré práci samá píseň a samý žert. A že neměla nikoho jiného, hovořívalo s holoubky. Tak byly Popelka —
— a Dora sobě nepodobny jako den a noc.
Jednoho dne projížděl městem králův trubač. Zastavil se i před domem Popelčina otce a začal provolávat: „Princ Hostimil dává celému království na vědomí, že zítra pořádá na zámku ples, na nějž přeuctivě zve všechny dívky, co jich jako kvítí v jeho zemi vyrostlo. Princ si chce vybrati nejhezčí z nich za ženu.“ Macecha radostí zavýskla nad tou zprávou. V duchu už viděla, jak si princ vybral její Doru.
Okamžitě poručila Dora otci, aby jí opatřil roucho a šperk, jaký žádné děvče ve městě nemá. A kdyby ho měl hledat až na konci světa, do zítřejšího rána jej chce mít.
Co si měl otec počít? Bál se Dořina hněvu a ještě více své ženy. Nezbývalo mu tedy, než se vypravit na cestu.
Ale než vyšel z domu, zastavil se v kuchyni, kde jeho Popelka drhla podlahu. .A co mám tobě, má dívčinko, přinést?“ zeptal se jí se srdcem plným soucitu. Popelka se naň usmála a odvětila. „Ach, tatínku, pro mne se netrapte. Nic jiného nežádám, než co vás po tváři udeří, až pojedete lesem.“ Otec se podivil té skromné žádosti, ale nepřemlouval; chtěl učinit, jak žádala.
Když koupil Doře roucho a šperk, který ho stál půl majetku, vracel se domů lesem. Zahloubán do neveselých myšlenek, neohlížel se vpravo ani vlevo -až tu náhle vrazil do lískového keře. Hned si vzpomněl, oč jej vlastní dceruška prosila, i utrhl větvičku se dvěma oříšky a již veseleji ujížděl domů.
Dora oblékla nádherné roucho, ozdobila se šperkem a Popelka jí musela učesat vlasy. Když se pak zhlížela v zrcadle, sama sobě se líbila; jak teprve se bude líbit princi, až ji spatří. Popelka také by se byla ráda podívala na ples, aspoň oknem do zámku nahlédla, neboť nikdy nebyla dále z domu než u kopce přes ulici.
I svěřila se s přáním maceše, ale ta ji při své zlobě krutě odbyla. „Ty popelice jedna, snad bys nechtěla, aby si pro tebe přišel princ a vzal tě k tanci jako naši Doru?!“ Zakázat Popelce dobře nemohla — vždyť zval princ výslovně všechny dívky — ale zařídila to jinak. Donesla hlubokou mísu a v ní bylo na hromadu sesypáno proso s popelem. „Zde máš práci,“ pravila „rozděl proso a popel na dvě poloviny! Až s tím budeš hotova, můžeš přijít na ples za námi.“ Myslela si, že ani do božího rána Popelka tu práci nevykoná.
Než Popelka měla pomocníky nad pomyšlení hbité. Do jizby vletěli holoubci, kteří se ji za vše dobré mohli konečně odměnit, a ti se pustili do práce. Pracovali tak pilně, že slunko ještě nezapadlo a popel byl od prosa oddělen. Popelka za pomoc holoubkům poděkovala a pospíšila ke studni, aby se celá omyla.
Jak se však do studny nahýbala, tu jí ze záňadří vypadla ratolístka s oříšky a žbluňk do hluboké vody. Ach, má milá ratolístko, jak že tě nyní dostanu!“ volala žalostně do studny. Co tak pláče a volá po ztraceném dárku, vylézá ze studny žába. Neplač, Popelko, nesu ti tvé oříšky,“ povídá lidským hlasem. „Rozlouskni je, a co v nich najdeš, je tvoje. Jenom jedno si pamatuj: Neužiješ toho déle než do půlnoci. Jak odbije půlnoc, cokoliv nádherného bys měla na sobě, okamžitě to zmizí. Teď si však pospěš, neboť ples na zámku již začal.“ To řekla a skočila zpátky do studny.
Popelka zaběhlo do své komůrky a tam rozlouskla první oříšek. Když se do něho podívala, div že jej neupustila radostným leknutím. Ležely v něm stříbrné měsíčkové šaty a střevíčky. „Ach, jak je to krásné,“ zvolala. „Jen jestli se dovedu do té nádhery obléci?“ Ale již tu byli holoubci, tři ji strojili, tři pentle přinášeli. I byla Popelka v malé chvíli, jako by ji stříbrem polil. Pěkně, krásně holoubkům poděkovala, oni ji přes práh vyprovodili a zase na střechu usedli.
Jak do zámku vešla, všichni po ní oči obraceli a jeden se ptal druhého: „Co je to za krásnou dívčinu?“ Ale nikdo ji neznal, ani otec, ani macecha, ani sestra ji nepoznali. A princ, který se chystal právě tančiti s Dorou, odstoupil od ní a obrátil se k nově příchozí. Tak mu svou krásou učarovala.
Celý večer tančil jen s ní, na jinou se nepodíval. Viděl jen její krásu a naslouchal jen jejím slovům. Na všechno mu tak rozumně, tak vtipně odpovídala, jako by se tomu učila na vysokých školách. Už se hodně připozdilo, už jen málo chybělo do půlnoci, když si Popelka vzpomněla, že musí domů. Jakkoliv nerada, vysmekla se princi a byla ta tam.
Marně ji princ hledal, ani v paláci, ani v zahradě jí nebylo. Tu se mu srdce sevřelo bolestnou touhou a on si umínil, že si žádnou jinou za ženu nevezme, než svou krásnou tanečnici. Zajisté přijde zítra zas, a tu ji už nepustí, kdyby měl o poklady světa přijít.
Když přiběhla Popelka domů, již neměla ty krásné šaty na sobě. Přesně o půlnoci se rozplynuly a Popelce zůstala je režná zástěra, prostý šat a dřeváky. I pospíšilo si, aby všechno bylo přichystáno, až se otec, macecha a Dora vrátí. Vrátili se a nemluvili o jiném než o krásné princezně v měsíčkových šatech a o tom, že se princ do ní zamiloval, ale ona že mu utekla. Že princ neví, jak by se s ní shledal, že proto dnešního večera pořádá ples znovu. — Popelce ta slova celý den hlavu mátla.
Večer, když Doru zase na ples oblékala, pěkně ji prosila: „Ach, aspoň dnes mne vezměte s sebou.“ „To tě nesmí ani napadnout!“ odbyla ji Dora. Ty se nehodíš do takové společnosti, kam vznešené princezny chodí.“ — Přitom ale tajně doufala, že princezna tentokrát nepřijde, a že princ bude tančit celý večer jen s ní.
Tentokrát dala macecha Popelce místo plesu přebírat z popela mák.
„Holubičky, moje sestřičky, zda mi zase pomůžete?“ zvolala Popelka. Šest holubiček hned se střechy slétlo, tři mák z popela vybíraly, tři ji strojily. Byly v tom druhém oříšku šaty slunéčkové, a jak je Popelka na sebe oblékla, jako by samo slunce do světnice vstoupilo, tak se celá skvěla. Nemeškala déle a pospíchala na zámek.
Princ jenom na ni čekal. Poznal ji hned mezi tisíci, poklonil se jí, vzal do tance a ten večer už ji nepustil. Bál se, aby mu jako prášek neuletěla, aby se jako vlna do vody nepropadla. A tu při tanci ji prosil, aby mu konečně pověděla, kdo je. Ale na všechny vroucí prosby nedostal odpověď.
Popelce se také v princově společnosti zalíbilo a potají samu sebe těšila, že do půlnoci zbývá ještě mnoho času. Netušila nebohá, že princ dal všechny hodiny v zámku zpět posunouti, aby se mohl na svou tanečnici déle vynadívat.
Ale na jedny hodiny se zapomnělo, a ty právě na věži začaly tlouci půlnoc. Popelce se srdce zatajilo úzkostí, když pomyslela, že její krásné, slunéčkové šaty z ní spadnou a ona tu bude státi s princem v režné, zapopelené sukni jako ta nejposlednější děvečka.
Vytrhla se mu, a jak nejrychleji mohla, utíkala odtud. Všichni v sále oněměli údivem, i muzikanti přestali hrát — tím jasněji však zaznívalo s věže neúprosných dvanáct úderů, které ohlašovaly půlnoc.
Sotva měla Popelka čas vyběhnout no schody. Najednou cítí, že jí nohy na zemi váznou. Princ již se po ní sháněl, a tu mu Popelka uskočila za sloup. Právě dotloukla půlnoc. Zlaté šaty zmizely. Ale Popelčin střevíček, který zlou mocí na schodě uvázl, dál se zlatě třpytil, takže princi hned do oka padl. Jak nyní velebil svůj nápad, že dal schody polepit pryskyřicí; aspoň mu to jediné po krásné tanečnici zůstalo.
Pospíšil s tím střevíčkem k bráně o ptal se strážných, zda tudy neviděli utíkat dívku v slunéčkových šatech a o jednom střevíčku. Řekli mu, že neviděli; kromě jakési upopelené služky neprošla tudy živá duše.
Zarmoucen se vrátil princ k svému otci, jasnému králi, a pozdvihnuv střevíček, zvolal:
„Žádná jiná nemá se státi mou ženou než ta, která ten střevíček ztratila. Proto mi dovol, otče, abych si k tomuto střevíčku našel i svou nevěstu.“ Otec mu to nedovedl odepřít, i vydal se princ na cesty.
Projezdil se střevíčkem celou svou říši. Kde jaká mladá dívčina ten malý střevíček na nohu zkoušela, avšak žádná jej neobula. Mohla si každá svazovat nohy, až jí slzy po tvářích tekly, všechno bylo mar no. Střevíček na nohu nedostaly.
Princ už ani nedoufal, že svou vyvolenou kdy nalezne, ba zdálo se, že se do země propadla.
Konečně se zastavil i před domem kupce, kde ho již macecha s Dorou dychtivě očekávaly. Hned jej zvaly dále, švitořily a hopkaly, neboť si usmyslely, že prince z domu nepustí než jako ženicha.
Ale ouva! — O celý palec a půl paty bylo toho na Dořině noze více, než měla zapotřebí. Ale to je přece věc nemožná, aby se do střevíčku nedostala! I kdyby ten palec a pata musely pryč. A tak také udělaly.
Když princ uviděl, že má Dora střevíček na noze, myslel, že to snad přece je ona, ačkoliv se podobou nikterak s jeho krásnou tanečnicí neshodovala. Ale dal své slovo a to již nazpátek vzíti nelze. Vždyť přece Dora jeho střevíček obula. To ovšem nevěděl, že si kvůli tomu dala palec useknout a patu odřít.
Vysadil tedy Doru před sebe na koně, rozloučil se s rodiči a odejel.
Netrvalo ale dlouho a princ byl zpátky. Střevíček totiž povedenou nevěstu tak tlačil, že bolestí omdlela, a tu vyšel podvod najevo. „Jinou dceru nemáte?“ ptal se princ rozezlen, že ho chtěli ošálit. „Nemáme než tu,“ odvětila macecha.
Tu otec sebral odvahu a vyvedl prince na dvůr.
„Zde pod korytem leží má vlastní dcera, a přiznám se, mému srdci nejdražší. Macecha jí poručila, aby se před vámi skryla. Obávám se však, že vám nebude příjemné pohledět na její upracované ruce a upopelený oděv.“
„Každá má právo vyzkoušet můj střevíček,“ odvětil princ a povolal Popelku ven.
Tu hle, div divoucí! - Popelka vklouzla do střevíčku, jako by jí ho na nohu ulil.
„Konečně jsem tě našel,“ zvolal princ a hned prosil, aby se stala jeho ženou. Popelce se také mladý princ líbil, otec jim tedy požehnal a byli svoji.
Potom Popelka s princem a s otcem odjeli na zámek a také holubičky letěly s nimi, protože měly Popelku velice rády.
V prázdném domě zůstala zlá macecha a Dora. - Bez lásky a bez radosti.
Konec.
y
