y
O zlaté rybě
Na břehu moře stála chatrná chaloupka a v ní přebývali muž a žena. Žili z toho, co jim dobrotivé moře dalo. Každé ráno se muž vypravil na lov ryb, žena na něho čekala a mlčky spravovala rybářské sítě. Kdo ví, co se jí honilo hlavou, ale že se u práce kabonila, moc hezké myšlenky to asi nebyly. Všechny dny se jí zdály býti stejné, moře se přelévalo z břehu na břeh, slunce nad ním vysvítalo a zase zapadalo. Sítě se stále trhaly a díry v nich bývaly velké. Není divu, že rybářův úlovek se vešel jen na dva talíře.
Zatímco rybářova žena mívala tvář jako zamračené nebe, rybář se na svět usmíval. Rád naslouchal šumění vln, rád pozoroval ryby a ptáky, kteří si s mořem notovali.
Jednou se přihodilo, že mu v síti uvízla zlatá ryba. „I to jsou mi věci,“ podivil se rybář, když si rybu prohlédl. „Takovou vzácnost jsem jaktěživo neviděl. Šup s tebou zpátky do moře, ať jsi i jiným pro radost,“ prohlásil a hodil rybu do vody.
Sotva tak udělal, ryba se vynořila nad vodní hladinu a promluvila lidským hlasem: „Děkuji ti, že jsi mě zachránil. Že jsi člověk dobrého srdce, splním ti přání. Řekni, co by sis přál?“
Poctivý rybář mávl rukou. „Ech, slunce svítí, ryby berou, nic mi na tom široširém světě nechybí.“ Zlatá ryba na to neřekla nic, mrskla ocasem a byla ta tam.
Ten den byl rybářův úlovek bídný. Když se rybářka podívala do sítě, nadechla se k hudrování. „I nečerti se, ženo moje, prozradím ti, proč mám síť skoro prázdnou. Když jsem ji z moře tahal, byla těžká, přetěžká, uvízla v ní zlatá ryba. Pohledem jsem se potěšil a pak tu nádheru moři vrátil zpět. Však mi za to děkovala, a že prý mi splní přání. Ale já nic nechtěl, všechno štěstí světa už přece máme.“ Rybář dořekl a dal své ženě pusu na líčko. Ta se po něm ohnala jako po mouše. „Jaképak štěstí, ty hlupáku, podívej se kolem sebe, v jaké barabizně žijeme! Ne, nežijeme, jen přežíváme,“ durdila se rybářka. „Hned se vrať, zavolej rybu zpátky, a ať ti dá velký dům s rozlehlou zahradou.“
Muž byl dobračisko, svou ženu měl rád, a tak poslechl a vydal se zpátky na moře. Celý den promarnil hledáním zlaté ryby, nadarmo házel sítě do mořských vln. K večeru se posadil na dno bárky a vzdychl: „Schováváš se kdesi v moři a mně srdce smutkem hoří, žena chtěla by žít líp, prosím, rybo, splň svůj slib.“
Kde se vzala, tu se vzala, k loďce připlula zlatá ryba. „Co vzdycháš, rybáři? Copak ti schází ke štěstí?“ Rybář překvapeně polkl, ale hned se upamatoval, proč rybu hledal. „Mně nic neschází, ale má žena tě prosí o velký dům se zahradou.“
„Máš ho mít,“ mlaskla ryba, pak mrskla ploutvemi a byla ta tam.
Honosný dům se zahradou bylo zdálky vidět. Rybář radostně běžel domů, těšil se na shledání se svou ženou. Jistě má radost, jistě se šťastně usmívá. Ale mýlil se. Místo radostného uvítání uvařila mu žena hubatou polévku: „Kde se touláš, mameluku? To byl nerozum, chtít po rybě dům a neříct si o sloužící. Teď abych si ruce prací zedřela. Ihned se vrať, a že rybě vzkazuji, že nechci dům, ale zámek se spoustou služebnictva.“
Muž nevěřícně kroutil hlavou, ale ženě odporovat nechtěl. Udělá, jak mu přikazuje, pak bude jistě milejší.
Právě nastával odliv, moře ustupovalo, a tak rybář nechal svou loď v písku. Přecházel po břehu a do vln volal na zázračnou rybu: „Zlatá rybo, moc tě prosím, v srdci velkou touhu nosím, ať má žena radost větší, chtěla by dům ještě lepší.“
Prapodivná byla rybářova cesta do zámku. V režné kytlici a slamákem na hlavě se mezi panstvo nehodil. Však taky dlouho trvalo, než se dostal ke své ženě. Seděla v křesle potaženém brokátem, zle se kolem sebe dívala, sluhy podezřívavě pozorovala.
„Pročpak se radostně neusmíváš, když máš, co sis přála?“ podivoval se rybář. „Třesky plesky, hubou nemel,“ rozlítila se žena. „Služebnictvo je líné, neposlušné, a já abych je všechny hlídala, jestli mě neokrádají. Už nechci být pouhou zámeckou paní, chci vládnout celé zemi. Jdi a vyřiď to rybě.“ „Ne, nepůjdu, hanbou bych se musel propadnout, kdybych o to měl rybu požádat,“ vzepřel se rybář.
Rozlícená rybářka přivolala stráže a nechala svého muže vsadit do vězení.
I když měla žena, co si přála, nebyla šťastná. Její rozmary byly všem k smíchu. Věděla, že se jí lidé za zády posmívají, a tak stále toužila po větší moci, aby se mohla mstít. Rozhodla se, že o panování nad vším živým tvorstvem požádá zlatou rybu sama.
Vydala se k moři, vyšplhala se na skalní útes a zvolala: „Rybářova já jsem žena, ať jsem ihned vyslyšena. Chci teď vládnout světu, moři, ať se všichni klaní, dvoří.“
Dvakrát volat nemusela. Vlna šeptala vlně ta hloupá a namyšlená slova, celé moře se podivovalo drzému přání. Zlatá ryba připlula k útesu, mlčky se zadívala na zlou ženu. Pak mrskla ocasem a byla ta tam.
Rybářka zahrozila rybě pěstí. Nikdo však neslyšel její lamentaci, přehlušilo ji burácení hromů a blesků. Moře zlověstně zahučelo, zvedly se velké vlny. Jedna vlna popadla nedobrou ženštinu a vynesla ji vysoko k nebi. Tam se jí chopil větrný vír. Točil se s rybářkou dokola, dokolečka. Rybářka mávala rukama, kopala nohama, křičela o pomoc, ale pomoci jí nebylo. Ve větru ztratila boty i punčochy, šaty roztrhané na cucky, po načesané parádě byla rázem veta. Když měla dost, vítr usadil potrestanou ženštinu zpátky na zem.
Všechno, co si marnivá rybářka přála, zmizelo. Pryč byl zámek se služebnictvem, někam se poděl i dům se zahradou. Jen rybář zůstal. Vítr ho vysvobodil z kamenného vězení, aby se mohl vrátit domů.
Před chatrnou chaloupkou seděla rybářka. Koukala vyjukaně, ještě před chvílí měla tolik a teď má tak málo. Kolem ní poskakovaly žáby a posmívaly se: „Kvaky, kvak, dobře tobě tak. Neměla jsi stále dost, potrestaná hamižnost.“
Rybář se na ženu nezlobil. Sundal jí ropuchu z hlavy a pohladil ji po vlasech. „I netrap se, ženo moje, nějak jsme žili před tím, než jsem ulovil zlatou rybu, nějak budeme žít zas.“ Pak se posadil vedle rybářky a pomohl jí se správkou sítě. Kdo ví, třeba do ní uloví další kouzelnou rybu.
