„Jsem to ale chlapík!“ obdivoval krejčík svoji udatnost. „O takovém hrdinství se musí dozvědět celé město. Celé město, to je málo, celé království!“ Střihl si látku na opasek, rychle ho ušil a velikými písmeny na něj vyšil nápis: „Jen jednou uhodil, sedm jich zabil!“ Vyšívaný pás si hned připjal, do kapsy si strčil kousek sýra, nic jiného k jídlu doma stejně neměl, a vydal se do světa.
Jen co vyšel z domu, spatřil v křoví ptáčka, který se zapletl mezi větvičky, snažil se vylétnout, ale nijak se mu to nedařilo. Krejčík ptáčka z větví vypletl, dal si ho do kapsy a šel dál.
Jde krejčík přes hory a doly až přijde k vysokému kopci. Vyšplhá se nahoru na vrcholek a tam uvidí sedět velikého obra. Takového, jací už obři bývají, strach se na něho podívat. Krejčík si dodal odvahy a povídá: „Dobrý den, příteli! Co tu tak sedíš a prohlížíš si široširý svět? Já do toho světa jdu, nechceš jít se mnou?“ „Ty ničemo!“ osopil se obr na maličkého krejčíka,“ ty darebné chlapčisko!“ „Jen pomalu!“ odsekl krejčík a ukázal prstem na svůj opasek. „Přečti si to a pak teprve mluv!“ řekl výstražně. Obr četl: „Jen jed-nou uho-dil, se-dm jich za-bil!“ V domnění, že krejčík zabil tolik nepřátel, začal se na toho maličkého dívat trochu jinak. Moc se mu to ale nelíbilo, nechtěl tomu věřit. Že by byl krejčík opravdu takový silák? A tak si ho raději přezkoušel. Vzal do ruky kámen a zmáčkl ho, až z něho ukapávala voda. „Dokaž to,“ řekl krejčíkovi,“ když tvrdíš, že jsi tak silný!“
„Jen to? Co to je na mne! Dívej sel“ řekl krejčík. Nepozorovaně sáhl do kapsy a vyndal odtud sýr, který si vzal na cestu. Zmáčkl ho tak, že mu mezi prsty proudem tekla syrovátka. „Tak co,“ povídá, „z mého kamene teče přece jen o trošku víc, ne?“
Obr se dívá, hlavou kroutí, nějak se mu to nezdá. Chlapík jako nicka a takové kousky vyvádí. Obrovi to nešlo do hlavy. Vzal tedy druhý kámen a vyhodil ho tak vysoko, že ho sotva bylo vidět. „No, ukaž, co umíš, teď udělej tohle! řekl obr a neodpustil si slůvko: „Ty chrouste!“
Krejčík sáhl do kapsy, vytáhl ptáčka a vyhodil ho do povětří. Ptáček, šťasten, že je opět na svobodě, vzlétl do výše a víc se nevrátil. „Co na to řekneš, příteli?“ zeptal se krejčík obra. „Házet umíš, jen co je pravda. Ale zkusíme ještě jinak, jaká je tvoje síla!“ Potom spolu nesli vyvracený buk, ale i při této zkoušce krejčík obra pořádně přelstil. Obr šel vpředu a nemohl se ohlédnout. A tak krejčík vyskočil na strom a nechal se od toho velikána ještě nést.
Šli pak spolu dál a obr neustále přemýšlel, jak by toho mrňavého človíčka přemohl. Uviděl třešňový strom a sehnul jeho korunu až k zemi, podal ji krejčíkovi a řekl: „Drž ji!“ Ale krejčík byl příliš sláb. Když obr strom pustil, vyletěly větve do výšky a krejčík s nimi. Naštěstí se mu nic nestalo, bez úrazu dopadl na zem a hned byl zase na nohou. Obr se mu posmíval: „Nemáš snad sílu udržet takový slabý proutek?“ „Síly mám dost,“ odpověděl krejčík, „to přece pro toho, který jich zabil sedm jednou ranou, vůbec nic není. Já jsem ten strom raději přeskočil, protože tady dole v křoví střílejí lovci. Ale teď vyskoč ty. Zkus to, jako já!“
Obr zkoušel, poskakoval, ale nad strom se vyšvihnout nedokázal. Zůstal viset ve větvích. A tak zase krejčík nad ním zvítězil.
„Že jsi takový smělý chlapík, pojď se mnou do naší jeskyně,“ řekl obr krejčíkovi. „Přenocuješ u nás.“ V jeskyni sedělo u ohně ještě několik dalších obrů. Každý držel v ruce pečeného berana a jedl. Po jídle ukázali obři krejčíkovi jeho postel. Pravda, byla trochu veliká, ale lepší velká, než nic. O půlnoci se ke krejčíkově posteli připlížil obr. Přišel se pomstít za utrpěné porážky. Chvíli poslouchal, ale všude bylo ticho. Krejčík zřejmě spal. Obr vzal železný sochor a třískal jím do postele, až z ní třísky lítaly na všechny strany. „Už je po něm,“ řekl si pak spokojeně, „teď už budu moci konečně klidně spát.“ Ale nebylo, krejčík zůstal živ a zdráv. Obří postel mu byla veliká, že mu stačil na spaní jen její jediný růžek. Večer se tam stočil do klubíčka a usnul. Když však začal obr do postele mlátit a krejčík viděl že je zle, seskočil na zem — a šup, už byl pryč!
Časně zrána odešli obři do lesa a na krejčíka si už ani nevzpomněli. Jak se ale polekali, když ho najednou spatřili, jak si vesele a směle vykračuje lesem právě proti nim. Báli se, že je odvážný krejčík zabije, jako těch sedm před nimi. Vzali nohy na ramena a utíkali až na konec lesa. Ani se neohlédli.
Ale krejčík si jich ani nevšiml, šel dál, kam ho oči vedly, zkrátka rovnou za nosem. Po dlouhém putování došel až do jednoho královského paláce. Cestou se unavil, a tak si lehl do trávy a brzy usnul. Kolem spícího krejčíka se seběhli lidé. Prohlíželi si ho ze všech stran, a četli podivný nápis na jeho opasku: „Jen jednou uhodil, sedm jich zabil!“
Zvěst o odvážném bojovníkovi, spícím na královském dvoře, se donesla i k uším samotného krále. Kdyby tak vypukla válka, uvažoval král, to by se mi takový bojovník, který jen jednou uhodí a sedm jich zabije, opravdu hodil. A když krejčík po dobrém spánku otevřel oči a protáhl se, stál před ním královský posel a zval milého hosta ke králi. Král přivítal udatného bojovníka s náležitou poctou a hned mu vykázal zvláštní pokoj, nádhernou komnatu, o jaké se krejčíkovi v jeho životě ani nesnilo.
Krejčík se teď měl dobře, ale královští vojáci, jejichž sláva nyní úplně zanikla, těžko jeho pobyt v paláci snášeli. Neustávali reptat a jednoho dne zašli ke králi a pověděli mu: „Buď my, nebo on! Nemůžeme obstát vedle takového, co jen jednou uhodí a sedm jich pobije.“ I král se krejčíka bál, ale netroufal si ho jen tak propustit. Když se takový hrdina rozzlobí, zabije celou armádu a jeho také a sám si potom sedne na královský trůn. Přemýšlel, přemýšlel a pak přišel na to, že se ho musí zbavit jinak. Poslal ke krejčíkovi se vzkazem, aby šel zabít dva obry, kteří žijí v královských lesích, zabíjejí, loupí, vraždí a podpalují. Za přemožení těch obrů král slíbil polovinu království a svoji jedinou a krásnou dceru za manželku. Byl přesvědčen, že to bude krejčíkův konec. „Obři ho jistě přemohou, kdepak by na ně stačil,“ radoval se král, jak dobře to vymyslel. „To je skvělé,“ uvažoval krejčík, „krásnou princeznu a navíc půl království, to se nenabízí každý den!“
A tak se krejčík a s ním sto jezdců, které mu král dal na pomoc, vydali k lesu, kde žili obávaní obři. „Vy zůstaňte raději zde,“ řekl krejčík rytířům, když se přiblížili k lesu,“ já si s nimi poradím sám!“
Potom vběhl do lesa a rozhlížel se napravo, nalevo. Po chvilce oba obry spatřil. Leželi pod stromem a spali. Krejčík si nasbíral plné kapsy kamení a vylezl na strom, na silnou větev, přímo nad ty obrovité spáče. Na větev si sedl obkročmo, jako na koně a začal házet kámen za kamenem na prsa jednoho z obrů. „Proč mě biješ?“ ozval se první obr, když se probudil nárazem kamení na hruď. Myslel si, že ho druhý obr uhodil. „Ale ani ty mě nebij! Nemáš proč! —“ rozhněval se druhý, když na něho dopadl kámen. Krejčík tak dlouho házel na obry kamení, jednou na jednoho, podruhé na druhého, až je dočista mezi sebou rozhněval.
„Co je moc, to je moc!“ rozdurdil se jeden z nich, vyskočil a mrštil svým druhem o strom. Druhý si to nenechal líbit a hned mu to vrátil. Rvali se a tloukli se celými stromy, které ze země vytrhávali na potkání, tak dlouho, dokud se k smrti neubili.
Krejčík potom se stromu, který zůstal jejich řádění ušetřen, seskočil, vytáhl meč a každému uštědřil ještě pár ran do prsou. Pak teprve zavolal jezdce: „Už je to hotovo. Co jsem měl vykonat, to jsem splnil. Bránili se, celé stromy vytrhávali i s kořeny. Útočili na mne, byla to zlá práce, ale nic jim nepomohlo.“
Krejčík odjel na zámek a žádal po králi slíbenou odměnu. Král však svého slibu litoval a znovu přemýšlel, jak by se hrdiny zbavil. „Dám ti svoji dceru za ženu, i polovinu království ti dám, ale nejdříve musíš svoje hrdinství dokázat ještě jedním činem,“ řekl krejčíkovi. „V lese žije jednorožec, který už natropil mnoho škod. Když ho chytíš, slíbená odměna je tvá.“ „Nebál jsem se dvou obrů“, odpověděl královi krejčík, „budu si vědět rady i s tím divokým jednorožcem. Jen jednou uhodil, sedm jich zabil! — to je moje řeč!“
I vypravil se krejčík do lesa, ve kterém žil ten jednorožec. Když už byl nedaleko od místa, kde se zvíře zdržovalo, řekl lidem, kteří šli s ním, aby na něho počkali, dál že už půjde sám. Vzal si s sebou jen provaz a sekeru. Jednorožec se brzy objevil a hned na milého krejčíka zaútočil. „Pomalu, pomalu“, řekl krejčík a dal se do běhu. Znenadání uskočil za strom. Rozzuřený jednorožec naletěl do stromu plnou silou a zasekl si obávaný roh do jeho kmene. Frkal, funěl, kopal, ale roh vytáhnout nemohl.
Krejčík přiskočil, uvázal jednorožci provaz kolem krku, vysekal mu roh z kmene a vítězoslavně jej odvedl ke králi.
Ale král nechtěl ani po tomhle hrdinském kousku krejčíkovi slíbenou odměnu vyplatit. Dal mu ještě jeden úkol: chytit divokého kance, který napáchal v lese nevídané škody. S krejčíkem se vydali na lov na divokého kance i královi myslivci. „Tady na mne počkejte, když budu potřebovat, zavolám vás!“ řekl krejčík myslivcům, když vcházeli do lesa. Myslivci byli rádi, že je krejčík s sebou na tu honičku nechce vzít, protože se divočáka velice báli. Ochotně usedli na kraji lesa a čekali. Krejčík nemusel divokého kance v lese dlouho hledat. Brzy se přihlásil sám. Hnal se proti maličkému krejčíkovi s pěnou u huby a s vyceněnými tesáky. Obratný hrdina však neztratil hlavu. Vběhl do nedaleké kapličky a hned zase oknem ven. I divočák vběhl do kapličky, ale ven už se nedostal. Okno bylo na jeho mohutné tělo příliš malé a dveře krejčík bleskurychle zavřel. Pak zavolal myslivce a svého zajatce jim ukázal.
Král po tom třetím krejčíkově hrdinství musel dodržet slib. Co mu jiného zbývalo, když se krejčíka tolik bál. Svatba byla slavná, ale neveselá. Krejčík se stal králem. Jednou v noci, po svatbě, krejčík prozradil, co je zač. Plácal ze spaní cosi o svém krejčovském řemesle. Princezna ho vyslechla a hned se dovtípila, odkud mladý pán pochází. Ráno poprosila otce, aby ji muže zbavil, protože je to docela obyčejný krejčí. Král ji utěšoval a řekl: „Dnes v noci nezavírej dveře své komnaty Moji sluhové budou čekat venku a až krejčík usne, svážou ho a odnesou, na loď která ho odveze do dalekého světa.“ Ale krejčík se od jednoho věrného dvořana dozvěděl, co chystá jeho milá žena a její královský otec. Lehl si do postele, ale neusnul, jenom se tvářil, že spí. Když se za dveřmi shromáždili královi sluhové, zakřičel krejčík z plných plic: „Chlapče, ušij mi ten kabátek, zazáplatuj mi ty kalhoty nebo dostaneš za uši! Jen jednou jsem uhodil a sedm jsem jich zabil, dva obry jsem odpravil, divokého jednorožce ke králi odvedl, zuřivého kance chytil a teď bych se měl bát těch, co stojí před dveřmi?!!“ Když uslyšeli sluhové krejčíkova slova, polekali se a utíkali, jako by je hnala celá armáda. „Je to ale silák, ten můj muž, pomyslela si mladá královna, „všichni se ho bojí. Mohu být ráda, že ho mám.“ A od těch dob si mladého krále každý vážil a krejčík potom kraloval mnoho, velice mnoho let.
Konec.
y
