y
Prorok Rak
V jedné dědině žil šelma sedlák a ten měl ženu, která hloupostí a nešetrností přivedla jeho hospodářství téměř na mizinu. Zásob jídla ubývalo, i poslední žluťoučký groš se už ze stavení vykutálel a tak se sedlák rozhodl, že prodá poslední, co k prodeji ještě zbylo — kravičku Stračenu. Jak si umínil, tak učinil. Ráno kravičku odvázal a vedl ji na trh. Žena za ním křičela, aby jí z města přinesl novou sukni. Budou teď přeci bohatí, tak nemůže chodit ve staré a špinavé.
Sotva žena vešla do domu, starou sukni svlékla a hodila ji do pece. Už se těšila, jak se oblékne do krásné nové sukně, jen co přijde muž z města zpět. Sedlák ale peníze, utržené za prodej kravičky Stračeny, skoro všechny propil. V kapse mu zbylo jen několik mincí. Na sukni to bylo málo, tak koupil první, co uviděl. Byl to obrázkový kalendář. Doma bylo plno nářku! Jeho žena, která starou sukni spálila a nové se nedočkala, musela sedět doma za pecí, protože bez sukně pro ostudu lidem na oči nemohla.
Nebylo v dědině pyšnějšího člověka než byl sedlák. Všude nechal rozhlásit, že tomu, kdo se na něj s důvěrou obrátí a za jeho službu řádně zaplatí, uhádne, kde má hledat své věci, které postrádá. Jednoduše řečeno — kdo mu co ukradl. A tak se ze šelmy sedláka stal prorok, majitel kalendáře se záhadnými značkami a klikyháky. Přestal pracovat, sedl si pohodlně za stůl, kalendář držel před sebou vzhůru nohama a hlavou dolů a vůbec mu to nevadilo, protože nedovedl číst. Tvářil se, jako kdyby snědl všechnu moudrost světa, když tu najednou k němu přiběhl první zákazník. „Sousede...“ začal řeč. Ale prorok jej okřikl: „Ty nezdvořáku, copak takhle se chodí k prorokovi?“ A poučil souseda, jak má přijít k takovému pánu, pokud chce, aby ho vůbec přijal.
Soused se tedy musel vrátit, zaklepat a na prorokovo vyzvání teprve vstoupil, smekl klobouk, poklonil se pěkně po pansku a přednesl svoji stížnost: „Vážený proroku, ztratili se mi dva voli,“ zabědoval. „Dvacet dukátů a měřici hrachu ode mne dostanete, povíte-li mi, kdo je vzal.“ Prorok však vyžadoval slibovanou odměnu předem.
Soused za chviličku donesl hrách i peníze a prorok mu potom ukázal v kalendáři na záhadná znaménka a řekl: „Podívej se, tenhle s tím křivým kolenem ti v noci voly odvázal, a jak ti je do rána do chléva zpátky nevrátí, zchromne i na to druhé.“ Proroctví se rozneslo rychleji než blesk.
Doneslo se i kulhavému Kubovi z dolního konce dědiny. Sotva tu zvěst uslyšel, velice se polekal. Zlodějem volů totiž nebyl nikdo jiný, než on sám. Na druhou nohu kulhat nechtěl a tak mu nezbylo, než počkat až se setmí a voly odvést zpět tam, kam patřili.
Všechno šlo dobře. Pomalu se vracely pravým majitelům ztracené věci a prorokovi se na oplátku plnil měšec i komora. Až jednou... Zámecké paní se ztratil zlatý prsten, nechala prohledat zámek od půdy ke sklepu, ale prsten byl pryč a nikdo neměl tušení, kam se poděl. Jako by se po něm zem slehla. Sto dukátů, pravých rýnských, paní nabízela tomu, kdo jej nalezne, ale ani na takovou lákavou nabídku se s prstenem nikdo nepřihlásil. Podivné zvěsti kolovaly o ztrátě prstenu. Donesly se až k našemu prorokovi a brzy za zvěstmi následoval i panský sluha.
„Velkomožná paní by měla vědět, že prorok k takovým pánům pěšky nechodí. Ať pošle kočár, potom teprve na zámek přijdu!“ vzkázal pyšný prorok. Zámecké paní se sice vzkaz příliš nelíbil, ale prsten chtěla mít, musela tedy kočár poslat. A tak prorok s hrdým výrazem ve tváři a s otevřeným kalendářem před sebou přijel do zámku. Tam si poručil zvláštní pokoj, sedm dní na rozmyšlenou a vybraných jídel a vínečka — dosyta.
Jeho ženě se ale doma samotné dlouho nelíbilo. Snědla už všecičko, co v domě bylo, neměla čím topit, a tak se tedy vydala za mužem do zámku. Co si s ní měl počít? Chlácholil ji, že nemusí mít strach, tady že se dobře nají, že druhy jídel ani nespočítá, kolik jim jich na stůl přinesou. A když bylo poledne a sluhové začali nosit jídla na stůl, obrátil se prorok k ženě a řekl: „Podívej se, už je tu první ... tady je druhý... A vidíš, i toho třetího jsme se dočkali...
Sluhové se strachy celí roztřásli, protože to byli oni, kteří měli krádež prstenu na svědomí, a byli přesvědčeni, že prorok mluví o nich. Sotva položili mísy s jídlem na stůl, padl jeden z nich na kolena a sliboval prorokovi sto zlaťáků za to, když je neprozradí. Jistě, že bude moudrý prorok vědět, jak to zařídit.
Prorok se zatvářil velice přísně. Chvíli přemýšlel a pak jim přikázal, aby slíbené zlaťáky přinesli a prsten dali ráno sezobnout tomu největšímu krocanovi, jakého na zámeckém dvoře chovají.
Druhý den ráno, ač se jí prorokovým slovům věřit nechtělo, paní krocana oželela a nechala ho zabít. Zlatý prsten byl v krocanově voleti! Paní ihned vyplatila prorokovi bohatou odměnu a jeho ženě, aby nemusela domů bez sukně, darovala svoje nejkrásnější šaty.
A tak prorok s měšcem zlaťáků a jeho žena v nádherných šatech pyšně projížděli zámeckou branou zpět k domovu. Tu je však najednou potkal zámecký pán, vracející se z dalekých cest. Co to, jak to, že se takoví lidé vezou v jeho kočáře a v paniných nejkrásnějších šatech? Nedalo se nic tajit, prorok musel s pravdou ven. „Nu, když jsi takový prorok, vyzkouším tě i já,“ řekl pán ...
... a dal hned připravit bohatou hostinu. Dvanáctero jídel přinesli sluhové na stůl na otevřených mísách, jen třinácté bylo přikryté. Prorok měl za úkol uhádnout, jaké jídlo je v míse skryto. Taková byla zkouška. A prorok — nevěděl.
Povzdechl si a řekl: „Ach, Raku, Raku, už je s tebou zle.“ Jmenoval se totiž Rak.
„Nu, jsi chlapík,“ pochválil ho pán a odkryl mísu. Ležel na ní velikánský, do červena uvařený mořský rak! Všichni užasli nad takovou prorockou moudrostí a každý z pánů, na hostině přítomných, daroval našemu prorokovi po stovce dukátů a s velikou slávou jej nechali odvézt domů, aby taková moudrost nechodila pěšky.
