y
Sedmero krkavců
V jedné chalupě hospodařili muž a žena. Měli se co ohánět, museli uživit sedm dětí, sedm hladových krků.
Jednou matka zadělávala těsto na chleba. Při práci se usmívala. Věděla, že pokud bude mít z čeho udělat chlebový kvásek, bude v chalupě dobře, její synové nebudou mít hlad. Jenomže právě ten den byli chlapci jako z divokých vajec. Běhali po kuchyni, křičeli, matku tahali za sukni. Když se matka otočila, aby syny odehnala, převrhla díži a chlebový kvásek se vylil.
Matka se rozzlobila: „Jste nevděční nezbedníci, všichni zkrkavčete!“ Neměla to říkat, její slova vyřknutá ve zlobě přinesla do chalupy velké neštěstí. V tu ránu se její synové proměnili v krkavce. Smutně zakrákali a odletěli pryč.
V chalupě bylo smutno, když bylo nejsmutněji, muži a ženě se narodila holčička. Věřili, že ji dostali darem od Boha, a tak jí začali říkat Bohdanka. Děvčátko rostlo jako z vody, stala se z ní krásná dívka.
Jednoho dne našla Bohdanka v truhlici sedm kazajek. Ptala se rodičů, komu oblečení patří, a dozvěděla se o smutném osudu svých starších bratrů.
„Maminko, tatínku, půjdu do světa a bratry vysvobodím,“ řekla rozhodným hlasem.
Rodiče jí její úmysl nevymlouvali, věděli, že to tak má být. Maminka si sundala z prstu prstýnek a podala ho dceři. „Vezmi si ho, Bohdanko, podle něj tě bratři poznají.“
Bohdanka se vypravila na cestu, kudy chodila, tudy se ptala na své bratry, ale lidé jen bezradně krčili rameny. Když nepochodila u lidí, prosila o pomoc Vítr. „Větře, všudybyle, neviděl jsi někde mých sedm bratrů zakletých do krkavčí podoby?“ Vítr jen zapískal, že bratry krkavce neviděl.
Ptala se Měsíce: „Měsíci, pastýři nočního ticha, nezaslechl jsi krkavčí krákorání mých nebohých bratrů?“ Ale ani Měsíc o nich nic neslyšel.
Bohdanka se obrátila ke Slunci. „Slunce, vládneš životu i smrti, ty určitě víš, kde mám své milované bratry hledat. Prosím, pomoz mi.“ Slunci se líbila Bohdančina touha bratry zachránit, a tak jí cestu ukázalo.
Sluneční paprsek dovedl dívku do tmavého údolí. Tam objevila vchod do jeskyně. V jeskyni bylo sedm kamenných postelí, na kamenném stole leželo sedm prázdných misek. Bohdanka se zaradovala, tušila, že tady bydlí její bratři. Ihned se dala do vaření a bratrům uvařila kaši. Sotva nalila teplou krmi do misek, přiletělo sedm krkavců. Nejprve chtěli cizí dívku z jeskyně vyhnat, ale jakmile zahlédli maminčin prstýnek, poznali, že je Bohdanka jejich sestra. Černí ptáci se proměnili v mládence. To bylo radostí ze shledání! Nejstarší bratr pak Bohdance prozradil, jak je může z ptačího prokletí vysvobodit.
Hned druhý den se pustila do práce. Musela zasít len, upříst ho, z lněné nitě utkat plátno a z něho ušít sedm košilek. Při práci nesměla na nikoho promluvit, kdyby tak učinila, jejím bratrům by už nikdy nebylo pomoci.
Holýma rukama připravila políčko, bratři krkavci pak v zobácích přinesli lněná semínka a Bohdanka je zasela. Len zalévala, plela, celé dny s nikým nemluvila. Nepromluvila ani tehdy, když len sklidila, drhla ho a vlákna pak předla v dlouhou nit.
Jednoho dne se k jeskyni zatoulal mladý král té země. Jako u vytržení pozoroval krásnou dívku, jak přede vlákno a usmívá se. Ihned se do ní zamiloval. Bohdance nabídl své srdce. Bohdanka mu nemohla odpovědět, posunky mu naznačovala, že nemluví a že má práci, která nestrpí odkladu. Králi nevadilo, že je Bohdanka němá. Nabídl jí, ať svou práci dokončí v bezpečí zámku, jen ať se stane jeho ženou. I Bohdance se král líbil, a tak mlčky přikývla, jeho nabídku přijala.
Na zámku se konala slavná svatba. Všichni mladému králi jeho ženu přáli. I když nemluvila, byla milá a pracovitá. Lidem se líbilo, když se doslechli, že mladá královna sama tká plátno. Jen králova sestra neměla svou švagrovou ráda. Zdála se jí podivná. Králi se snažila Bohdanku zošklivit: „Nemluví, jen hrká tkalcovským stavem. Nač potřebuje tolik plátna? K čemu jí bude? Tady na zámku nikdo o obyčejné lněné šaty nestojí. Přikaž jí, ať toho nechá.“ Ale král svou ženu miloval, na sestřiny zlé řeči nic nedal.
Po čase musel král odjet. Panovník ze sousedního království ho požádal o výpomoc proti loupeživým rytířům. Nerad mladý král Bohdanku opouštěl, věděl, že se jí brzy narodí dítě. Svěřil svou ženu sestře a požádal ji, aby se o Bohdanku dobře starala. Sestra to králi přislíbila, ale svůj slib nesplnila. Sotva se Bohdance narodil synáček, odnesla ho pryč a místo něj jí do kolébky podstrčila kotě. Věděla, že se němá královna její zlobě nepostaví. A měla pravdu.
Jak snadno se láska promění v nenávist. Stačila jedna zlá pomluva, že je Bohdanka čarodějnice, která místo dětí rodí koťata, a lidé ji začali nenávidět. K jedné pomluvě přidávali další: „Mlčí, nic neříká, kdo ví, co se jí honí hlavou.“ „Je bláznivá, z plátna, co sama utkala, teď šije košile. Pro koho asi? Pro našeho krále? I ne, ten by si takovou obyčejnou košili neoblékl.“ Lidé volali po trestu, nechtěli mít za královnu podivínku. Králova sestra je ráda vyslyšela. Poručila, aby Bohdanku uvěznili a upálili ji jako čarodějnici. I ve vězení Bohdanka pilně pracovala. Potřebovala došít košile, aby mohla vysvobodit své bratříčky.
Poslední košilku šila, když ji vedli na hranici. Neprosila o život, neplakala, jen rychle šila sedmou košili. Už dřevo hořelo, když dokončila poslední steh. „Bratři mí milovaní, svůj úkol jsem splnila, košile jsem ušila,“ zvolala a v tu ránu k ní přiletělo sedm krkavců. Jeden z nich nesl v zobáku košík s jejím synem. Ptáci mávali křídly a oheň uhasili. Bohdanka přes ně přehodila lněné košile. V okamžení se krkavci proměnili v chlapce.
Teprve teď se dobré mohlo vyjevit a zlé navždy porazit. Bohdanka všem řekla, jak to bylo s dítětem a jak jí králova sestra usilovala o život. Když se o všem dozvěděl mladý král, který se vrátil ze světa, neváhal a zlou sestru z království vyhnal.
Dobře zas bylo na zámku i chalupě a dobře jistě navždy zůstane.
