
y
Staré pověsti české
Staré pověsti české se uchovaly jako vzpomínka na to, co se kdysi událo, ale vznikaly nejenom na základě skutečných událost. „Může to být také výrazné jméno, jež rozněcuje svým zvukem a obsahem obrazotvornost, lidský tvar skály, obrázek na erbu, zřícenina, která chce být oživena, nebo prastarý strom, který nutí přemýšlet o čase a dát mu tvar, v mnohých doznívá kult smyšlených bytostí a pohanského uctívání míst, o kterých se zmiňuje pověst. A na původním základě pák pracují, mění jej často k nepoznání starci a stařeny, pracující za zimních večerů při záři bukových polen, pracovali na ni při svých hrách a dětském napodobování hoši a pracovali na něm ovšem i ti, kdož pověst zapisovali a jejichž jména známa.“ (Olbracht)
První, kdo písmem zaznamenal nejstarší české pověsti, byl na začátku 12. století kronikář Kosmas. Pramenem pro vylíčení nejstarších dob národa mu byla vypravování starých lidí: „Vykládám, co jsem poznal z báječného podání starců\". Obrázek domnělého pražského hradu je z Budyšínského rukopisu Kosmovy Kroniky české. Druhým klasickým zapisovatelem českých pověsti byl Dalimil, autor veršované české kroniky z počátku 14. století, a třetím v 16. století Václav Hájek z Libočan. Hájkova kronika se stala na staletí nejoblíbenější světskou knihou českého lidu.
Nejvýznamnějším novodobým vypravěčem českých pověsti je spisovatel Alois Jirásek. Svou knihu nazval Staré pověsti české a tento název se nám vybavuje vždycky, když se s našimi národními pověstmi setkáváme.
Po Aloisu Jiráskovi se ke starým českým pověstem vrátil i spisovatel Ivan Olbracht. Vedle pověsti samých představil nám i jejich nejstarší autory, Kosmu a Václava Hájka z Libočan. Olbracht vypráví moderním jazykem pověsti tak, jak je zapsali staří kronikáři, a podle toho také svou knihu nazval Ze starých letopisů. Její první vydání vyšlo s ilustracemi národního umělce Antonína Strnadela.
Už staré rukopisy bývaly bohatě vyzdobené. Ani my si dnes nedovedeme představit knihu starých českých pověsti bez ilustrací. Zastavme se alespoň u několika nejvýznamnějších malířů, které zvábilo kouzlo a tajemství českých pověsti.
Prvním ilustrátorem Jiráskových Starých pověstí českých byl Věnceslav Černý. Dovedl živě a přesvědčivě zobrazit život v dávných dobách a generace starších čtenářů na něho dodnes vzpomínají. Z obdivu k jeho ilustracím se vyznal i básník František Hrubím. Cyklus pověsti z pohanských dob začíná vypravováním o praotci Čechovi, po němž ženě dostala jméno: „Když po dlouhém putování stanul se svou družinou mezi dvěma řekami, Ohři a Vltavou na úpatí hory Řípu ... a když pak v příštích dnech vystoupil na horu ... promluvil takto k těm, kdož ho provázeli: — To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám často sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkostí medu a mlékem oplývající, podnebím příjemná\".
Po smrti Cechově zvolil si osiřelý lid za svého soudce Kroka. Ten přikázal hledat místo pro nové hradiště. Poslové dorazili ke skalnatému ostrohu na pravém břehu Vltavy mezi hlubokými lesy a poznali, že \"to je místo vyvolené\". I my si na pusté skále dovedeme představit budoucí Vyšehrad.
Vyšehrad je jedním z těch jmen, \"jež rozněcují svým zvukem a obsahem obrazotvornost”, místem, které chce být vždy znovu oživeno vypravováním. Sem podle pověsti přinesl statečný Bivoj na zádech živého divočáka a nebezpečné zvíře skolil před zraky tří Krokových dcer. Jedna z nich, Kazi, si Bivoje tak oblíbila, že si ho vyvolila za manžela.
Na Vyšehradě usedla na knížecí stolec po Krokové smrti nejmladší, nejsličnější a nejmoudřejší z jeho dcer, Libuše, nadaná věšteckým duchem. Z vyšehradských hradeb viděla budoucí město, \"jež slávou bude se hvězd dotýkat\", pod patou vyšehradské skály spatřila na vltavských vodách i budoucí tragické chvíle národa: „Vidím zář požárů, temnem vod plameny šlehají.“
Na Vyšehradě soudila Libuše dva rozhněvané bratry, a když ji jeden z nich vmetl do tváře urážku, že \"ženě dlouhých vlasů a krátkého rozumu nepřísluší vládnout\", povolala na knížecí stolec od pluhu Přemysla, zakladatele slavného rodu Přemyslovců. Jedním z mnoha umělců, kteří ve výtvarném uměni zobrazili slavnou scénu Libušina soudu, je malíř Mikoláš Aleš. Námětům ze starých Českých pověstí věnoval mnoho svých kreseb a obrazů, které doprovázejí nové vydáni Jiráskových Starých pověstí Českých dodnes.
„Po smrti Libušině z touhy po vládě i pomstě chopily se dívky meče a luku, a nemíříce sil, začaly tuhý boj proti mužům. Vše vedla Vlasta, někdy nejpřednější v družině Libušině. —— Sedíc na vraném koni v kroužkové brnění, s přilbou na hlavě, s oštěpem v ruce, mluvila ohnivě k dívčímu voji, aby se nelekaly, aby statečně bojovaly.\"
Dívčí válka trvala dlouhý čas, \"zjevně v poli tajně lsti\". Lsti zahynul také mladý vladyka Ctirad. Přiváben v lese nářkem spanilé Šárky nechal se i se svou družinou oklamat, opít nedovinou a vydat na smrt Vlastiným bojovnicím. „Skalnaté divoké údolí, kde se tak stalo, podnes se nazývá po té, jež byla všech zhoubou.“
Za časů knížete Křesomysla měl vladyka Horymír spor s příbramskými kovkopy. V něm jedna strana našetřila druhou a plenila ohněm i mečem. Horymír byl na Vyšehradě odsouzen k smrti. Vyžádal si dovoleni, aby se naposled směl projet nádvořím na svém milém koni Šemíkovi: „Vyvedl (koně) na nádvoří, osedlal a sám se opásal mečem. Kníže a vladykové na to z okna hleděli. Horymír vsedl na Šemíka. Zavýskal. A kůň se začal velmi rychle otáčet i a činiti velké skoky. Horymír zavýskal po druhé. A kůň pod ním skočil od jedné hradní brány až k druhé. Horymír zavýskal po třetí a řekl: „Nuže, Šemíku, vzhůru!\" A kůň mu odpověděl: „Pane, drž se!\" A v tom učinil skok přes všechny hradní zdi až na druhý břeh Vltavy.\"
Už z posledních dvou kreseb jsme mohli vidět, jak Mikoláš Aleš dovedl vystihnout dramatičnost dějů i bojovného ducha hrdinů starých pověsti. Všimněme si ještě kresby, kterou doprovodil pověst o Lucké válce. Vyprávěním o Lucké válce končí nejstarší cyklus pověsti z doby pohanské - \"pradávné pověsti a první, co se nám vůbec zachovalo z básnické tvořivosti našeho lidu.\" (Nejedlý)
V pověstech z doby historické můžeme už spíše odlišit vy bájené prvky od prvků historicky doložených. Z počátků doby křesťanské vyzdobil si lid pověstmi osobu knížete Václava, po svém si upravil to, co bylo zapsáno ve starých legendách.
Řada pověstí se váže ke slavné době Karla IV., k rozkvětu hlavního města českého království. Tady má svůj původ cyklus pověstí o Praze: o Kamenném mostě, o Karlově, o ulici Nekázance, o vzniku Nového města pražského. Stavbu Kamenného - dnes Karlova - mostu zachytil na jednom z obrazů k Jiráskovým Starým pověstem českým národní umělec Antonín Procházka.
Zejména však osudy hrdinů, kteří bojovali v těžkých dobách za práva lidu, při zdobila si lidová básnivost vypravováním. \"Žádný z mužů v českých dějinách proslulý neutkvěl tak hluboko a živě v paměti lidu jako trocnovský hrdina.\" (Jirásek) Husitského vojevůdce Jana Žižku z Trocnova zobrazil mnohokrát Mikoláš Aleš. Podle vyprávění se narodil pod mohutným dubem a \"byl pak vůli a duchem silný jak ten dub.\"
Když pak po mnoha vítězných bitvách se loučil se životem, položili ho podle dochované zprávy pod starou hrušku. Ale protože pověst jako každé vypravování chce být celek pěkně zaokrouhlený, vypravuje se, že strom, pod kterým Žižka zemřel, byl také dub. I tuto scénu vykreslil malíř Antonín Procházka v ilustracích k Jiráskově knize.
Pro své obrazy volil Antonín Procházka často náměty starověkých báji a také jeho ilustrace k pověstem působí na nás kouzlem a velkoleposti starobylých mýtů. Ilustrace k pověsti o Jánošíkovi, slovenském zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával, navozuje zvláštní poetickou náladu, z jaké se rodily lidové zpěvy a vyprávění.
Jiří Trnka je zatím poslední z řady velkých výtvarných umělců, kdo obrazem doprovodil Staré pověsti České. Ještě předtím, než pověsti ilustroval, natočil podle cyklu pověstí z doby pohanské loutkový film. Některé jeho ilustrace k Jiráskově knize připomínají náčrty loutkových postav k tomuto filmu: Vojvoda Krok, kterého Cechové posadili \"na stolici nad hrobem Cechovým, vstavili mu Čechovu čepici na hlavu, také hůl, kterou vojvoda Čech nosíval do ruky mu dali a poctivost mu činili.\" Přenosí, jenž \"ustanovil mnohé zákony, jimiž bujný lid v kázeň uvedl a jimiž se pak spravovali jeho potomci za mnohé věky.\"
Sličná Šárka z pověsti o dívčí válce a bázlivý Neklaň z pověsti o Lucké válce.
Ilustrace Věnceslava Černého věrné popisuji staré děje. Had kresbami a obrazy Mikoláše Alše si uvědomujeme, že pověsti jsou součásti boje národa za národní svébytnost. Obrazy Antonína Procházky dokládají, že pro český národ jsou pověsti jeho nejstarší básnivou paměti, tím čím jsou pro antickou kulturu starověké báje. Ilustrace Jiřího Trnky nám napoví, že pověsti jsou také jako pohádky. Jako pohádkový rok vznáší se Horymír na svém bělouši, který k němu promluvil lidskou řečí.
Dobrodružství pohádkových hrdinů zažil na svých cestách po souši i po moři kníže Bruncvík, aby se po všech protivenstvích šťastně vrátil domů do Čech s věrným lvem a zázračným mečem. Zázračný meč, pevně a hluboko zazděný v Kamenném mostě, objeví se prý, až bude v českém království nejhůř.
Pohádková je i postava kouzelníka Žito, který na produkci cizích kejklířů obhájil svůj věhlas, když nejznamenitějšího bavorského kejklíře nasoukal do úst, vyplivl jeho škorně a po nich do kádě s vodou i kejklíře.
A král Ječmínek, v ječmeni zrozený synáček vyhnané chropíňské paní? Objevoval se později a mizel znenadání, zahalen čarovným pláštěm, „všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje a víra v lepší budoucnost\", - dobrý a spravedlivý pohádkový král. Stejně jako v pohádkách i v pověstech je vyjádřena touha lidu po právu a spravedlnosti, po lepší budoucnosti. Staré pověsti české byly nazvány branou, kterou vcházíme do českých dějin. Je to brána zbudovaná dávným vypravováním, při zdobená lidovou fantazii a oživovaná uměním českých spisovatelů a výtvarných umělců.