y
Falešné dukáty
Horní chlapci sestupovali vždy po jednom -po dvou do údolí, zastavovali se v dědinách a sbírali novinky. Věděli o všem, co se kde děje, neboť lid jim věřil a nic před nimi netajil. Tak se Jánošík dozvěděl, že na jarmarky chodí bohatý řezník z Mikuláše, který by všechno nejraději nakoupil za pět prstů, šestou dlaň. Blízko byl den, kdy měl být ve Vrbici velký dobytčí trh. Scházel se tu nejen celý Liptov, ale i blízká Orava a Spiš. A tak si Jánošík řekl, že se na tu poctivost půjde rovnou sám podívat.
Vykračuje si, jde po silnici na jarmark a potká starého voláka. Volák si širokým rukávem utírá oči a pláče jako malé děcko. Pohne se srdce v mladém junákovi a ptá se: - Co se vám stalo, strýčku? Proč tak pláčete? - Jak bych neplakal, - odpoví starý volák, - když jsem svoje krásné mladé volečky prodal za falešné dukáty. Nemám už ve dvoře ani pírko, ani chlup, z čeho jen já ubožák zaplatím daň pánovi?... A volák pláče ještě víc. - Ukažte ty dukáty, - řekne Jánošík.
Volák vytáhne dukáty ze záňadří a vysype je Jánošíkovi do hrsti. Ten s nimi zatřese a poslouchá, jak cinkají, potom je po jednom dává mezi zuby a zkouší, jak jsou tvrdé. A pozná, že dukáty jsou falešné. - Netrapte se, já vám dám místo nich pravé – říká Jánošík. Jen mi ale řekněte, jak vypadá ten darebák, co vám je vyplatil.
Odpočítal Jánošík volákovi nejčistší kremnické dukáty a volák se mohl zbláznit radostí. S dukáty v kapse šel potom celý šťastný svou cestou a Jánošík také svou.
Druhý den po jarmarku si vyšel bohatý řezník brzo ráno na dvůr a tu najednou, co vidí? Na jeho vlastní bráně se bělá lístek, poskládaný do tří rohů a drží ho tam křivák, zabodnutý do dřeva.
Vytáhne řezník křivák, narovná list a čte: Jestli nechceš, abych z tebe jednou kůži sedřel, vyměň volákovi falešné dukáty, ale hned! Jánošík.
Ale řezník si z lístku jen posměšky dělal. Ani ve snu mu na rozum nepřišlo vyměnit falešné peníze. Byl bohatý, a proto ho kde -kdo poslouchal, a tak si myslel, že nad něho není. Křivák schoval do kapsy, lístek roztrhal na malé kousky.
Za týden našel bohatý řezník na bráně druhý list. I ten byl přibodnutý křivákem a v něm stálo: Ty jarmareční podvodníku, už si to s tebou vyřídím! Za tři dny, dobře si to pamatuj! - pro dukáty přijdu sám. Jánošík. Na tom už nebylo celkem nic k smíchu. Ale řezník se nezalekl ani tentokrát.
Třetího dne na úsvitu svolal tovaryše, učně a sluhy a dal jim takovéto ponaučení: - Dnes budete celý den držet venku stráž. Zastavte každého pobudu, co půjde kolem, ale ke mně do domu nesmíte pustit nikoho!
A tak se i stalo. Stráž tu stála na každém třetím kroku a bohatý řezník se cítil ve svém domě, jakoby seděl v kamenném hradu na sedm závor zamčeném. Vleče se hodina za hodinou – a Jánošík nejde. Řezník už byl jako v sedmém nebi. Chodí po jizbách a říká si: - Jistě se to dozvěděl a teď se bojí, že tu zle pochodí.
Pomalu odbila na věži dvanáctá, potom jedna – a když udeřila druhá, najednou jen zaduní most a kde se vzal, tu se vzal, před řezníkovým domem stojí panský kočár. V kočáru jsou zapřažené čtyři koně, které ani vítr nedohoní. Vysoko na předním sedadle sedí kočí. Chlap urostlý, fousy nakroucené.
Z kočáru vystoupil krásný, bohatě oblečený mladý pán a zamíří rovnou do řezníkova domu. Stráž v první chvíli ani nevěděla, co má dělat. Má chytat vandráky a ne takovéto urozené pány.
Řezník jen co zahlédl před sebou takového velkého pána, vyskočil mu naproti a začal se před ním klanět, odprošovat ho za takové nepříjemné přivítání. Ale to prý je všechno jen kvůli tomu zbojníkovi Jánošíkovi. V dopise mu pohrozil, že dneska přijde, no a on na něho proto takto čeká. Urozený pán mu všechno milostivě odpustil a přitom se srdečně smál. Nakonec povídal: Jen tu žebrotu pořádným klackem přivítejte! Což se ho vy, bohatý měšťan, máte bát!
Potom urozený pán vyprávěl, že zanedlouho bude mít svatbu, na kterou pozve mnoho panstva, a rád by na ni koupil nějaké mladé volky. Má dost i svých, ale když se doslechl, že v celé župě není pěknějších, než jaké opatruje řezník ve své maštali – tak přišel za ním.
Jen co řezník slyšel, že by mohl dobře vydělat, byl k pánovi samá ochota. Hned ho zavedl do maštale a tam mu ukazoval jeden kus za druhým. Maštal byla velká a dobytka v ní plno, takže trochu trvalo, než se zastavili u posledního páru. Byli to dva krásní šedí mladí volečci. Řezník je plácal po stehnách a pravil: - Tyto dva volky jsem koupil na vrbickém jarmarku. Podívejte se, urozený pane, jak jsou vykrmení na liptovských pasekách. Kdo je koupí, dobře koupí. A byli to právě volci chudobného voláka. Urozený pán praví: - Tak teda je koupím já, a víc už ani slova. Ani už nesmlouval a přistoupil na cenu, jakou řezník řekl. A ten věru pořádně nadsadil. Řezník si myslel: - Je to poznat, že je to opravdu velký pán! Jistě má dukátů plnou truhlici. Jen potom velice litoval, že nechtěl aspoň ještě jednou tolik. Když se dohodli na ceně, vešli do domu koupi zapít.
Ale sotva vejdou do jizby, urozený pán naráz otočí klíčem v zámku, vytáhne dvě pistole a dřív, než se překvapený řezník stačil vzpamatovat, namíří na něho pistole a praví: - Tak už jsem tu! Přišel jsem pro ty dukáty sám, jak jsem napsal. A nekřič, nebo budu střílet! Byl to Jánošík. Ale řezník opravdu křičet nemohl, ani kdyby byl chtěl. Hlas ho neposlouchal, zamrznul mu kdesi dole v krku. I nohy se pod ním třásly.
Jánošík dál klidně hovoří: - Sem dej všechny dukáty, pravé i falešné! Odemyká řezník zásuvku, a nemůže klíčem do dírky trefit. Když ji konečně otevře, z přihrádek na stůl sype zlaté peníze: na jednu hromádku pravé, na druhou falešné. A pokaždé, když mu ruce ochabovaly, stačilo připomenout pistoli, a už se jen míhaly.
Když přihrádky zůstaly prázdné, Jánošík vsypal dobré dukáty do jednoho, falešné do druhého měšce a schoval je v kapsách. A když už držel klíč, obrátil se k řezníkovi ještě jednou a řekl: - Dobře si zapamatuj! Jak se dozvím, že lidi zase okrádáš a platíš jim takovými plíšky, nadělám z nich hřebíky a natluču ti je do pat! A řezník už věděl, že Jánošík nemluví do větru.
Jak sem Jánošík přijel, tak zase odjel: kočárem taženým čtyřspřežím. Vraníci letěli jako vítr, kola kočáru se hnala a zpívala: Točte se, kola: toč-toč-toč, po cestě žene se koč-koč-koč a v kočáru sokol bílý, jakého tu neviděli, - sokol bílý, sokolík, horní chlapec, Jánošík: toč-toč-toč! A když hřměla kola po prknech mostu nad Váhem, Jánošík se v kočáru postavil a všechny falešné dukáty zahodil pod most do vodního víru. Tam budou ležet navěky a jen ryby se na ně budou dívat.
Řezník se náramně styděl, proto o této návštěvě nikomu slova neřekl. Nevím, zda to ptáci vyštěbetali, nebo vítr roznesl – ale za krátký čas se o tom široko -daleko hovořilo. Babky to vyprávěly vnoučatům, když se dralo peří, i mládenci děvčatům na přástkách. A všichni se z toho radovali a smáli se nadutému řezníkovi. Ale o Jánošíkovi a jeho horních chlapcích skládali takovéto nádherné písničky: „A veru to liešťa, to zelenô liešťa - dajže, Bože, dajže hôrnym chlapcom štestia! Dajže, Bože, štestia zrána i zvečera, a to takou mierou, akou nám on merá. Merá nám on, merá dukáty z klobúka, červenú angiu od buka do buka.“ (Pravdaže to listí, to zelené listí, dej ty, Bože, dej, ty, horním chlapcům štěstí! Dej jim, Bože, štěstí, zrána i zvečera, a to v také míře, jakou on nám měří. Měří nám on, měří, dukáty z klobouku, červenou sypovinu od buku až k buku).
