y
Havraní bratři
Byla jednou chudobná žena. Měla tři větší syny a jedno maličké děvčátko. Z chlapců mnoho radosti neměla, protože byli neposlušní a svéhlaví. Velmi rádi nahlíželi do hrnců. Když se vařilo maso, vytáhli ho a zhltali horké a nedovařené. Jednoho dne se matka chystala z domu a napomenula syny: „Neopovažte se dotknout hrnců. Když se jich dotknete, běda vám!“
Ale chlapci matku opět neposlechli. Jen co vyšla z domu, už byli u sporáku. Za chvíli bylo po mase. Když se žena vrátila domů a našla hrnec prázdný, rozpálila se hněvem a zvolala: „Bodejž byste zhavraněli, když mě tak stále trápíte!“
Jen co to dořekla, proměnili se chlapci na havrany a odletěli do světa. „Jen leťte a létejte po světě dotud, dokud vás váš nejbližší příbuzný nevysvobodí!“ zavolala za havraními syny nahněvaná matka. Za chvíli ji hněv přešel a litovala, co udělala.
Své nešťastné syny oplakávala dlouhé roky. Její děvčátko mezitím vyrostlo a stala se z ní krásná dívka. Matka celé roky skrývala před dcerou svůj žal nad nešťastnými syny. Ale to, co se dcera nedozvěděla od matky, dověděla se od cizích lidí. Řekli jí, že měla tři bratry, kteří jednoho dne zmizeli, a od té doby po nich vidu ani slechu. Dcera se potom tak dlouho vyptávala matky, co se stalo s jejími třemi bratry, dokud jí neřekla pravdu. „Neplačte mamičko, řekla dcera matce, „já své nešťastné bratry vysvobodím!“
Za krátký čas se děvče vydalo do světa.
Jde a jde až jednoho dne dojde k malému domečku, v němž bydlí měsíček se svou matkou.
Měsíček nebyl právě doma. Jeho matka dívku pěkně přivítala a zeptala se jí, co jí dovedlo až na kraj světa. „Hledám své tři havraní bratry,“ odpověděla dívka „neviděla jste je, babičko?“ „Já ne,“ odpověděla měsíčkova matka, „ale je dost možné, že je viděl můj syn, který každou noc obejde celý svět. Každou chvíli se má vrátit domů. Ale co udělám s tebou, když můj syn nemá lidi rád? Aha, už vím, co udělám. Ukryju tě pod necky.“
Přijde měsíček domů a povídá: „Mámo, cítím člověčinu!“ Matka však syna přesvědčuje, že sám ví, že až k nim, na kraj světa nemůže žádný člověk přijít. Podá mu večeři a když se měsíček nají, víská mu vlasy. Při vískání měsíček zadřímá a jeho matka jen na to čekala. Zatahala ho za vlasy a hovoří: „Zdálo se mi, synu můj, o třech havraních bratrech. Neviděl jsi je na své pouti?“ „Ne, matko, neviděl jsem je,“ odpoví měsíček. „Spíš by je mohlo vidět sluníčko, které více září.“
Když se druhého dne vydal měsíček na svou každodenní pouť, řekla jeho matka dívce, co se od něho dozvěděla. A pak děvče putovalo dál. Jednoho dne došlo k domečku, v němž bydlí sluníčko se svou mámou.
Ale ani sluníčkova matka se od svého syna o třech havraních bratrech nic nedověděla. „Nejspíš o nich bude něco vědět větřík,“ povídá mámě sluníčko, „ten profouká všechny kouty světa.“
A tak sestra tří havraních bratrů putuje světem dál. Po dlouhém putování dojde k domečku, kde bydlí větřík se svou mámou. I tady se musí ukrýt pod necky, protože ani větřík nemá lidi v lásce.
Když se větřík dosyta najedl, položil hlavu mámě na kolena a při vískání brzy usnul. Za chvíli ho máma zatahala za vlasy a řekla mu, že i ona zadřímala a že se jí zdálo o třech havraních bratrech. „To není jen sen, mámo,“ odpověděl větřík, „tři havraní bratři létají opravdu po světě. Žijí ve skleněném zámku.“
Sestra tří havraních bratrů se velice zaradovala, když jí druhý den větříkova matka řekla, kde bydlí její bratři. Po dlouhé a únavné cestě se dostala ke skleněnému zámku.
V zámku nebyl v té chvíli nikdo. V jednom z mnoha pokojů byl stůl prostřený pro tři. V tomto pokoji čekala dívka na své bratry. Nečekala nadarmo. Za chvíli vletěli otevřeným oknem do pokoje tři havrani a jen co se jejich nohy dotkly podlahy, proměnili se na švarné mládence. To bylo radosti i slz i objímání, když se mládenci dověděli, že za nimi přišla jejich sestra a že je chce vysvobodit. „Když nás chceš, sestřičko, vysvobodit,“ odpověděli bratři, „nesmíš promluvit sedm roků, sedm měsíců, sedm týdnů a sedm dní ani slovo. Vydržíš to? Dokážeš to?“ „Bude to těžký úkol,“ odpovědělo děvče, „ale splním ho, protože z vás chci sejmout kletbu naší nešťastné matky.“
Dívka se hned vydala do hor, kde nežijí lidé, kde se dá žít bez pronesení jediného slova. V horách se živila lesními plody a šťastně jí tam minuly tři roky. Když započal čtvrtý rok, zabloudil do těch končin mladý král, který byl na lovu. Dívka se mu zalíbila, a proto se jí zeptal, kdo je a odkud je. Nedostal však žádnou odpověď. Když se však král zeptal dívky, zda by s ním šla na jeho zámek, souhlasně přikývla. Sestra tří havraních bratrů nepromluvila ani na zámku. Na otázky odpovídala jen kývnutím hlavy. Král se do ní přesto velmi zamiloval a za krátký čas si ji vzal za ženu.
Zanedlouho vypukla válka. Král se se svou ženou rozloučil a svěřil ji do ochrany staré ženy, která žila na zámku. Nevěděl, že je to ježibaba.
Když byl král ve válce, narodil se královně chlapeček. Ale ježibaba dítě u matky dlouho nenechala. Ukradla ho a vyhodila z okna. Chtěla se tak pomstít králi za to, že si nevzal za ženu její dceru.
Naštěstí letěl v tu chvíli kolem okna havran, který chlapečka zachytil do zobáku a odnesl ho.
Když se král vrátil z vojny domů, ježibaba ho přivítala slovy: „Tvé ženě se narodilo štěně!“ A ukázala přitom králi malé štěně, které strčila namísto dítěte do postýlky.
Kdyby byla královna v té chvíli promluvila, usvědčila by ježibabu z podvodu a krádeže dítěte. Neřekla však ani slovo, protože chtěla vysvobodit své bratry z těžkého zakletí.
Brzy vypukla vojna znovu. Mladý král do ní odešel v čele svého vojska a královnu znovu „ochraňovala“ ježibaba. Opatrovala ji stejně, jako v době první vojny. Když se královně narodil druhý synáček, vyhodila ho z okna a když se v časech třetí vojny narodila královně dcerka, vyhodila z okna i ji.
Král své ženě, které ježibaba podstrkovala štěňata, dvakrát odpustil. Po třetím dítěti ji vyhnal z domu.
Po odchodu královny byl král den ze dne smutnější. Dobře věděl, že příčinou jeho smutku a zármutku je samota a touha po královně, kterou měl stále rád.
Vyšel si proto jakoby na lov, ale ve skutečnosti ji šel hledat. Našel ji na té samé lesní mýtince, na které ji zahlédl poprvé. Řekl jí, že bez ní žít nemůže a poprosil ji, aby mu odpustila a vrátila se s ním na zámek. Ale dřív než mohla královna odpovědět, že se vrátí, přiletěl k nim havran a odevzdal jim první dítě. Za chvíli přiletěl druhý havran s druhým dítětem a za ním třetí s třetím dítětem. Jen co havrani odevzdali děti rodičům, změnili se na švarné mládence. V tu chvíli totiž uplynulo sedm roků, sedm měsíců, sedm týdnů a sedm dní, po dobu kterých sestra havranů nepromluvila ani jediné slovo. Král s královnou k sobě přivinuli svoje děti a poděkovali třem mládencům, že se o ně starali. Mládenci zas poděkovali sestře, že je vysvobodila, a tak objímání a děkování nebralo konce. Král pozval své tři švagry na zámek a na jejich počest dal uspořádat velkou hostinu. Na hostině řekl král hostům: „Dozvěděl jsem se, že jakási žena chtěla připravit o život čtyři nevinné lidi. Jaký trest si za to tato žena zasluhuje?“
„Zasluhuje si za to,“ pravila ježibaba, která nevěděla, že se hovoří o ní, „aby ji strčili do sudu pobitého hřebíky a pustili dolů z kopce.“ „Jaký trest sis pro sebe vybrala, takový dostaneš,“ odpověděl ježibabě král, „protože ty jsi chtěla připravit o život moje tři děti a mou ženu.“
