Z hole se had přešplhal na pastýřovu ruku a z ní na krk. – Co to tropíš, nevděčníku?! – vykřikl pastýř zděšeně. – Já jsem ti zachránil život, a ty mě chceš o můj připravit?! – Neboj se, pastýři, neublížím ti, – chlácholil had svého zachránce, – naopak, chci, aby se ti za to můj otec odměnil. Můj otec je hadím carem. Zanes mě k němu a žádej si od něho dar zvířecí řeči. – A co moje ovce? – Nic se jim zatím nestane. Jen pojď, ukážu ti nejkratší cestu k otcovu sídlu.
Pastýř vešel s hadem na krku hlouběji do lesa a brzy se dostal k bráně, kterou se vchází do paláce. Brána byla opletená hady. Jen co hadi uviděli syna svého cara, stáhli se a pastýře vpustili do paláce.
V paláci vešli do velké komnaty, v níž stál trůn a na něm seděl hadí car. – Tento člověk mi zachránil život, – řekl hadí carevič svému otci a vyprávěl mu, jak se to stalo. – Odměň se mu tím, co si bude přát, – dodal carevič na konci svého vyprávění. – Chtěl bych rozumět řeči zvířat, hadí care, – řekl pastýř. – To by bylo pro tebe nebezpečné. Kdybys třeba jen slůvko z toho, co se od zvířat dozvíš, prozradil, zemřeš. Přej si něco jiného. – Ale když pastýř dál trval na daru zvířecí řeči, hadí car řekl: – Dobře, dostaneš dar zvířecí řeči. Ale nikomu z ní nic neprozraď.
– Otevři ústa, – pokračoval hadí car. A když ústa otevřel, hadí car mu do nich plivl. – A teď plivni ty do mé huby! Třikrát si navzájem plivli do úst a po tomto obřadu hadí car řekl: – Teď už budeš rozumět zvířecí řeči.
Když se pastýř vracel k ovcím, udiveně naslouchal řeči ptáků. Rozuměl jim všechno.
Ovce našel pastýř tam, kde je nechal. Pásly se spokojeně a ani jedna nechyběla. Pastýř si sedl opodál pod strom a zaposlouchal se do řeči dvou havranů, kteří seděli na stromě. – Kdyby jen pastýř tušil, – povídali si havrani, – že na pár kroků od něho je pod zemí sklep plný pokladů, jistě by tak klidně neseděl.
Jen co to havrani dořekli, pastýř vyskočil, nechal ovce ovcemi a utíkal do dědiny. Navštívil svého hospodáře a poprosil ho, aby mu půjčil vůz.
– Dobře, půjčím ti ho, – odpověděl hospodář, který byl s dlouholetou službou svého pastýře velmi spokojený. Naložili na vůz rýč a lopatu, nasedli na něj a uháněli k pastvisku.
Hned jak dojeli na místo, o němž mluvili havrani, pastýř se pustil do kopání. Pomohl mu v něm i hospodář a brzo se dokopali k sklepním dveřím. Když je otevřeli, s údivem hleděli na velké množství pokladů.
Hospodář byl spravedlivý člověk a nechal všechno nalezené bohatství pastýřovi,
který se za krátký čas postavil na nohy. Vystavěl si dům, nakoupil pole a začal sám hospodařit.
Bývalý pastýř, nový bohatý hospodář, měl i velké množství ovcí. Před Vánoci si vyšel se svou ženou na salaš podívat se na své pastýře. Donesli jim jídlo i pití.
Když se pastýři navečeřeli, řekl jim hospodář: – Můžete si všichni lehnout. Vyspěte se. Tuto noc pohlídám ovce sám. K ránu zaslechl nový hospodář vytí vlků. – Húúúú, húúúú!— volali vlci na psy, – Poslouuuuuucheejte! – Slyšíííííme, slyšííííme! – odpovídali psi. – Uuuuuuuuudělejme si společnou hostinuuuuu! Stačí na ni pár ovcí. – Můůůůůžeme, – odpověděli psi.
Ale nejstaršímu psu se kamarádství s vlky nelíbilo. Osopil se na psy i na vlky: – Jen se opovažte! Mám už sice jen pár zubů, ale i těmi toho, který se dotkne některé ovce, roztrhám na cucky! A tak vlkům i psům cvakly zuby naprázdno. Brzy ráno popadl hospodář hůl a vyhnal všechny nevěrné psy z ohrady.
Potom nasedli se ženou na koně a odjeli zpátky do dědiny. Jedou, jedou a hospodář poslouchá, o čem si koně povídají.
Hospodář se dozvěděl, že budou mít hříbátko. Zasmál se tomu. – Řekni mi, čemu se usmíváš? – zeptala se ho žena. – Jen tak. – Nikdo se jen tak nesměje. Řekni mi to! Nesmíš mít přede mnou tajnosti! – Zvědavá žena popichovala muže celou cestu.
– Řeknu ti to, ať mám od tebe pokoj, – pomyslel si hospodář, – ale musím si nejdřív udělat rakev. Hned jak se vrátili domů, vzal několik prken, sbil z nich rakev a lehl si do ní.
– No řekni, proč ses usmíval, – rýpala žena do muže dál. – Za chvilku, za chvilečku. K rakvi přiběhl pes, který věděl, co jeho pána po prozrazení zvířecí řeči čeká a žalostně vyl.
– Tady máš chleba, – obořila se na psa hospodyně, – a nevyj! – Ale pes se na chleba ani nepodíval. Uviděl na zemi ležící kus chleba kohout a začal ho ozobávat.
–Jak můžeš být takový!? – vyčítá pes kohoutovi. – Náš pán za chvilku zemře, a ty se klidně cpeš! – Co si uvaří, to bude mít, – řekl kohout. – Já mám plný kurník manželek, a dovedu si s nimi poradit. A jeho jedna do hrobu přivede. Slyšel jsem, že na velikou zvědavost je jen jeden lék – hůl!
– To nemusí být špatná medicína, – zasmál se hospodář a vyskočil z rakve. Popadl hůl a...
... chtěl s ní ženu postrašit. Vždyť dobrý muž dobrou ženu nikdy nebije. Jen co uviděla žena hůl, povídá: – Mužíčku můj, usmívej se kdy chceš a jak budeš chtít. Už nejsem ani trošičku zvědavá na příčinu tvého smíchu.
y
