y
Jirka s kozou
Jeden král měl dceru, která byla pořád smutná. Rozhlásil tedy, že kdo dokáže, aby se zasmála, tomu že ji dá za ženu.
A byl jeden pastýř a měl syna; říkali mu Jirka. „Táto, já taky půjdu na zámek,“ povídá Jirka. „Nechci po vás nic, jenom kozu.“ Ta koza byla taková: když Jirka chtěl, držela každého, kdo se jí dotkl. „No tak jdi,“ řekl táta. Jirka vzal kozu a šel.
Cestou potká jednoho s nohou na rameni. „Když nohu sundám, doskočím sto mil,“ povídal. „A kam jdeš?“ „Hledám si službu.“ „Tak pojď se mnou,“ povídal mu Jirka.
Šli dál a potkali zas jednoho; ten měl na očích prkýnko. „Když je pozvednu, vidím na sto mil,“ povídal. „Pojď taky se mnou,“ řekl mu Jirka.
Ušli kus cesty a potkali třetího kamaráda. Ten měl pod paží láhev a místo zátky držel v ní palec. „Když ho vytáhnu, dostříknu na sto mil,“ povídal. „Chceš-li, vezmi mě taky do služby, může to být tvoje štěstí a naše taky.“ A Jirka na to: „Tak pojď.“
Přišli do královského města, nakoupili na tu kozu pentle a šli do té hospody, kde všecko platil král; dali jim tam jíst a pít kolik chtěli.
Opentlenou kozu svěřili šenkýři; ten ji dal do přístěnku, kde ležely jeho tři dcery; ještě nespaly. „Och, kdybych mohla taky nějakou tu pentli mít,“ řekla Manka a vstala, že si z kozy pentli odváže.
Když se dlouho nevracela, šla Dodla pro ni. „I pojď, nech toho,“ pleskla Manku po zádech a už se od ní nemohla odtrhnout.
A Káča povídala: „Neodvažte je všechny, pojďte –.“ Šla a chytla Dodlu za sukni a taky nemohla pryč, musila při ní zůstat.
Ráno si šel Jirka pro kozu a vedl pryč i Káču, Dodlu a Manku; šenkýř ještě spal. Šli vesnicí a rychtář na ně koukal z okna. „I fuj,“ povídá, „Kačenko, co to, co to?“ Šel, popadl Káču za ruku, chtěl ji odtrhnou a zůstal při ní taky.
Potom hnal pastýř krávy; býk se otřel o rychtáře a uvázl při něm, Jirka ho taky vedl.
Přišli před zámek; jak je sloužící zhlédli, běželi za králem: „Och, pane, to je podívaná! Už tu byly všelijaké maškary, ale to tu ještě nebylo!“
Hned vyvedli královskou dceru; sotva se na Jirkův průvod podívala, zasmála se, až se zámek otřásl.
Ptali se Jirky, co je zač. Když slyšeli, že je pastýřův syn, řekli, že je ze sprostého rodu, že mu královskou dceru jen tak dát nemohou, že musí ještě něco udělat. „Co?“ ptal se Jirka. „Sto mil odtud je studánka,“ povídali; „jestli z ní za minutu přineseš koflík vody, tak královskou dceru dostaneš.“
Jirka povídal tomu s nohou na rameni: „Ty jsi říkal, že když tu nohu sundáš, doskočíš sto mil.“ A on na to: „To dokážu snadno!“ Sundal nohu, skočil a byl u studánky.
Ale nevracel se. „Ty jsi povídal, že uvidíš na sto mil. Koukni se, co tam dělá,“ povídal Jirka tomu druhému. Ten si pozdvihl na očích prkénko: „Och, pane, on tam leží! Och, jemináčku, on tam usnul!“
„To bude zlé,“ povídal Jirka, „už by měl být tu. Ty třetí, ty jsi povídal, že dostříkneš na sto mil. Honem tam stříkni, ať vstává. – A ty se podívej, hýbne se už?“ „Och, pane, už vstává – utírá se – už nabírá vodu.“ Potom skočil a byl tu; právě včas.
Ale na zámku Jirkovi povídali, že ještě musí zabít jednorožce, který žije v lese a hubí lidi. Jirka vzal své pomocníky a šli. Přišli ke smrčině, kde zvířata ležívala; byla tři, ale jen to jednorohé hubilo lidi; nabrali si za košile kamení a vylezli na strom. Když si zvířata lehla, hodili po jednorožci kamenem.
„Dej pokoj, nešťouchej do mě!“ povídal jednorožec druhému zvířeti. „Já ti nic nedělám.“ A se stromu spadl zas na jednorožce kámen. A zas. Jednorožec chtěl druhé zvíře bodnout, zvíře ale uskočilo a on se zarazil rohem do stromu a nemohl se hnout.
Jirka s kamarády skočili se stromu dolů, ta dvě zvířata utekla, a třetímu, tomu jednorožci, usekli hlavu; vzali ji na ramena a nesli do zámku.
„Co budeme dělat,“ starali se na zámku. „Snad přece jen musíme dát Jirkovi královskou dceru.“ „Ne, pane,“ povídal králi jeden sloužící, „pastýřův syn nemůže dostat královskou dceru. Musíme ho sprovodit se světa.“
Připochodovali vojáci a už chtěli na Jirku střílet. Jirka řekl tomu s láhví pod paží: „Honem je postříkej!“ „Ó pane, to dokážu snadno!“ Vytáhl z láhve palec a vojáky postříkal, až byli slepí a nic neviděli.
Na zámku viděli, že si s Jirkou neporadí; řekli, že mu královskou dceru dají. Dostal pěkné šaty a byla svatba.
A já na té svatbě taky byla; měli tam muziku, zpívali, jedli a pili. Dnes jsem šla, včera jsem přišla.
