Jednou v létě přinesli zvědové zprávu, že se blíží mamuti. Když se v dálce objevilo mamutí stádo, nastal velký rozruch. Všechny ovládla jediná myšlenka - lov! Příslib masa pro všechny znamenal nasycení hladových žaludků. Lovci si kvapně připravovali oštěpy. Byly to vlastně zašpičatělé kusy dřeva. Někteří lovci měli ostré a špičaté hroty z kamene. Ženy se shromáždily kolem lovců, budou pomáhat obkličovat mamuta. Chlapci se rozběhli vstříc mamutům. Někteří šplhali na stromy a vyhlíželi stádo. Mamutí stádo vede velký mamut. Kývá chobotem ze strany na stranu, mává velikýma ušima a odhání obtížný hmyz. Zvířata, těžká a klidná, zvolna postupují krajem.
Pojednou se stádo poplašilo. Někteří mamuti hlučně troubí, jiní se dali do klusu s vysoko zdviženými choboty. Stromy praskají pod jejich zběsilým úprkem. Chlapci je ženou směrem k bažinám. Jeden velký mamut prorazil houštinou a octl se náhle před statečným lovcem Mamutíkem. Ten se nelekl a vrazil svůj oštěp zvířeti do slabin. Mamut zařval, ale uháněl i s oštěpem v boku dál. Raněný mamut, kterého chlapci odehnali od stáda, prchá houštím. Kolem něho běží v malé vzdálenosti několik lovců a chlapců.
Náhle se objevili cizí lovci. Hnali se také za splašeným mamutem s válečným pokřikem. V boji o kořist se srazily dvě lovecké tlupy. Kdo zvítězí v souboji o mamuta? Děs a hrůza zírá z očí lovců. Síla ať rozhodne! Právo silnějšího zvítězí. A tak se vrhli jeden na druhého. Cizí lovci byli silnější a naše tlupa v boji prohrála.
Jedinou záchranou poražených byla řeka. “Do vody!“ zvolal Mamutík a všichni živí i ranění se vrhli do řeky. Rychle se brodili na druhý břeh řeky. Za nimi ženy s dětmi těžce zápolí s proudem. Kdo přežije, bude živ, kdo utone, tomu není pomoci. Kopčem a jeho kamarád Veverčák svírají volnou rukou ochranný amulet, který mají zavěšený na krku. Věří, že jim kouzlo dodá síly a pomůže v nebezpečí. A vskutku - šťastně přešli řeku! Pak podali ženám a dětem ruce, aby jim pomohli vystoupit na břeh. Nad Dyjí zapadalo rudé slunce. Kdesi v dálce hodovali cizí lovci v jejich táboře, nad krajinou stoupal bělavý dým. Byl to těžký den. Ztratili svůj tábor, přišli o kořist i o oheň. Boj si vyžádal mnoho mrtvých a raněných. Již nikdy se tlupa nevrátí na staré místo. Roztrpčeni a unaveni usnuli v trávě. Jen řeka Dyje šuměla svoji tichou píseň.
Dlouho hledali lovci nové místo, kde by založili nový tábor. Byli hladem zesláblí. Hoši chytali v řece ryby. Byly tu pěkné bělice. Veverčák hltavě rybu zakousl a zasyrova ji pojídal. Ostatní hoši se vrhli do vody a počínali si obdobně. Kopčem objevil v díře pod břehem raka. Hodil ho malým dětem a hledal dále. Jak slyšíte, milé děti, lovci mamutů neznali ještě vařená jídla a drobná zvířata jedli prostě syrová. Jednou se muži rozhodli, že půjdou podle malé říčky do nedalekých skal hledat bezpečný úkryt. Pojednou Kopčem vykřikl: “Jeskyně!“ lovci i chlapci vtrhli do otvoru. Skalní jeskyně se jim ihned zalíbila. Bylo tu sucho a teplo, jen tu byla tma. Vůdce prohlásil: “Jeskyně - naše!“ Ano, budou tu mít na zimu bezpečný úkryt. Ženy složily na zem kožešiny z ulovených zvířat, děti vyběhly na stráň, kde sbíraly borůvky a maliny. Tlupa našla nový domov. Jeskyně jim poskytla suchý útulek, ale protože neměli oheň, byla tu zima a tma.
První noc však byla hrůzyplná. K jeskyni přišel medvěd. Velké funící zvíře zatarasilo východ z jeskyně. Probuzení spáči ve tmě rychle hledali své oštěpy. Jeden chlapec byl zvědav, jak zvíře vypadá, a medvěd mávl po odvážlivci svou mohutnou tlapou. To uviděl Mamutík a obětavě se vrhl proti strašlivé tlapě. V tom zasadil druhý lovec šelmě těžkou ránu kamennou palicí. Medvěd se rozzuřil a vtrhl do jeskyně. Strašlivými tlapami rozdával rány na všechny strany. Ženy s dětmi se stáhly dozadu. Jejich bědování a pláč rozdráždily medvěda ještě více. Řval a sápal se po lidech. Lovci bojovali ve tmě na život a na smrt. Běsnící šelma je snad všechny rozsápe. V tom se někomu podařilo vrazit medvědovi hluboko do břicha oštěp. Medvěd strašlivě zařval a svalil se. Boj trval ještě chvíli. Konečně byl medvěd zdolán. Lovci pozdravili vítězství jásotem. A děti se schoulily k u-bitému medvědovi a hřály se v jeho kožichu.
Kolem jeskyně lovců mamutů se válelo mnoho kostí. Z některých kostí si ženy udělaly jehly, aby mohly sešívat kůže ulovených zvířat. Kopčem si chtěl udělat spínadlo kožešiny u krku, podobné jako měl Veverčák. Proto vrtal tvrdou kost. Napadlo ho však, že dřevo by bylo měkči. Zkusil to tedy s kusem dřeva. Mezi dlaně vzal hůlku a rychle s ní otáčel. Ve dřevě se vyrýval malý důlek. Kopčem měl radost, že se mu práce daří a vrtěl hůlkou čím dál rychleji. Pojednou se začalo z důlku kouřit. Co to? Bylo cítit zápach doutnajícího dřeva. Oba hoši překvapeni točili hůlkou rychleji. Veverčák zlehka foukl do zčernalého doutnajícího dřeva a vtom se objevilo pár jiskřiček. Kopčem vytrhl pár peříček z Veverčákovy čelenky, vhodil je do jamky, foukl - zablesklo se a zahořel plamínek. To byl začátek největšího vynálezu té doby. Oheň! Co vše znamenal - teplo, světlo i ochranu před zvířaty.
Přišla zima. Čas bílého sněhu i drsných mrazů. V jeskyni však bylo příjemně. Oheň vyhříval celý prostor jeskyně. Hoši si dělali ze žluté hlíny, kterou bylo pokryto dno jeskyně, všelijaké figurky zvířat. Zejména Kopčem byl na tuto práci zručný a nápaditý. Vytvaroval sedícího vlka, stojícího soba a z velikého kusu žlutavé hmoty vytvořil statného medvěda. Veverčák se pokoušel namalovat hlínou na stěnu jeskyně zubra. Ale hlína se drolila a ze stěny opadávala. Zkusil ji navlhčit tajícím sněhem. A vida! šlo to hned lip. Kopčem malování ještě vylepšil. Hrábl rukou do okraje ohniště, nabral saze a maloval prstem od sazí. Tak chlapci vyzdobili jeskyně svými malbami.
Když jednou v noci napadl čerstvý sníh, vydali se zrána lovci na lov. Ve sněhové podušce nacházeli zpočátku jen stopy vran a havranů, šli zasněženou krajinou dál a dál. Tu narazili na stopy sobů. Touha po kořisti je hnala po stopách vpřed. Po chvíli uviděli pasoucí se stádo. Sobi hrabali nohama ve sněhu, rozrývali sníh svými parohy a uškubávali kousky trávy, mechu a lišejníku. Lovci se přiblížili a vymrštili své oštěpy. Sobi se rychle dali na útěk, ale dva z nich byli raněni oštěpy. Utíkali, ale krev ve sněhu značila cestu, kudy se ubírali. Když sobi ztratili hodně krve, padli.
Na to čekali jejich pronásledovatelé. Už už se chtěli na mrtvé soby vrhnout, když v tom spatřili na sněhové pláni mohutného jeskynního lva. Ten zařval, až se to širým krajem rozléhalo. Tři nejstatečnější lovci v čele s Mamutíkem se náhle octli přímo před lvem. Ten řve a mrská ocasem. Lovci se v hrůze dali na útěk. Ale lev skok a skok - za nimi.
Muži prchají, utíkají zasněženou krajinou - a vtom ztrácejí půdu pod nohama. Hluboká propast je stahuje do svých hlubin. Také obrovský lev, který je pronásledoval, padá do propastné hloubky. Lovci se naštěstí při pádu zachytili na skalním výčnělku. Lev se pádem do hlubiny zabil. Muži jsou živi, ale nikdo v tlupě o nich neví. Po zledovatělé skále nemohou z propasti vylézt. Jak dlouho tu vydrží v mrazivém počasí? Co bude dál?
Chlapci Kopčem a Veverčák se vydali po stopách lovců. Našli ve sněhu místo s mrtvými soby. Chlapci měli velikou radost. Co se nepodařilo dospělým lovcům, podařilo se jim. Zachrání tlupu od hladu. Zkoušeli, zda soby i táhnou, a vtom zaslechli odkudsi tiché volání. Rozhlížejí se, ale nikoho nevidí. “Stopy!“ upozornil Kopčem. Chlapci sledují, kudy lovci běželi. Nacházejí i stopy lva. Ohromeni stanuli nad hlubokou propastí. Kam zmizeli stateční lovci? A jakoby na odpověď zaznělo z hlubin zasténání. Někdo je v propasti. Kopčem si lehl a řekl Veverčákovi, aby ho přidržel za nohu. Když se zahleděl do hlubin propasti, objevil na skalním výčnělku ležící muže. “Naši!“ volá radostně.
Lovci žádali, aby jim chlapci podali sekyru. Kopčem zhotovil ze své kožešinové haleny dlouhý řemen, na kterém spustili sekyru do propasti. Lovci si vysekali v ledu stupně. Pak spustili chlapci znovu řemen a zkřehlé muže - jednoho po druhém vytáhli.
Zachránění lovci okřívali. “Domů!“ zavolal Mamutík a ostatní rádi poslechli. Vstali a vydali se na zpáteční cestu. Vzali zabité soby a táhli je po sněhu za sebou. Kopčema hřeje zvláštní pocit. Je mu tak hezky a radostně, že by na sněhové pláni výskal a jásal ... Je sice ještě chlapec, ale projevil se jako muž.
y
