Vlaštovka do hnízda vajíčka klade.
Z vajec se vyklubou vlaštovky mladé.
Mláďata vyrostou, z hnízdečka vzletí.
Potom se rozloučí: „Pa, pa, pa děti!“
Vyprávění o vlaštovičce se Jiřince líbilo. Chtěla to hned druhý den povědět dětem. Ale v mateřské škole nebylo vůbec času na vyprávění. Děti měly plno práce.
Pomáhaly na zahrádce kopat a zalévat. Měly malé motyčky a hrabičky a těmi překopávaly a uhrabávaly hlínu, aby se do ní mohla uložit semena.
Jiřinka chtěla dětem pomáhat, ale neuměla to. Motyčka jí stále padala z rukou. Byla z toho celá nešťastná. Až potom ji děti naučily, jak se má s motyčkou zacházet. Zkusila to ještě jednou a řádka na záhonku se jí krásně povedla.
V rovných řadách zasévaly potom semena do země a říkaly si: „Sejem, sejem semena, vzroste mrkev červená, bude sladká jako med, pak ji, děti, snězte hned.“
Později vyrosla na celém záhonku pěkná, červená mrkev. Jezte děti, jezte zeleninu, je v ní hodně vitamínů.
V létě když sluníčko pálilo, běhaly děti na zahrádce bosy, jen v kalhotkách nebo opalovačkách. Také Jiřinka tak běhala, měla na hlavě lehký klobouk proti slunci.
\"Léto, léto, krásné je to, když sluníčko pálí, každý si to chválí.\"
Uprostřed zahrádky byl nízký bazén. Děti si tam napustili trochu vody. Když se voda na slunci ohřála, děti se v ní šlouchaly. To bylo radosti! \"Léto, léto, krásné je to, když voděnka chladí, jsme v ní všichni rádi.\"
Na zahrádce mateřské školy bylo stále plno smíchu až do podzimu. Na podzim začalo listí na lískových keřích žloutnout a vadnout. Jednoho dne se tam objevily malé lískové oříšky. To byla pochoutka pro děti! Sbíraly oříšky do plechových kyblíčků. Také Jiřinka šla sbírat oříšky. Našla jich na větvičce několik a najednou - -
Koho to vidí? Byla tam veverka. Seděla na větvi a v předních nožkách držela oříšek. Rozlouskla skořápku, aby si pochutnala na jadérku. „Veverko s chvostem, prosím tě, pojď sem! Veverko veveří, copak máš k večeři?
Ale veverka Jiřince neodpověděla. Zamávala dlouhým chvostem. Odrazila se od větve – a hup! Skočila rovnou na sousední keř. Teď se na větvičce trochu pohoupala a pak se Jiřince ztratila.
Jiřinka prožila na zahrádce ještě jednu příhodu. Ale to bylo už v zimě. Sníh přikryl celou zahrádku. Keře, hlínu i trávník. Děti se vozily na sáňkách.
Jezdily na zahrádce z kopečka. Když měly dost sáňkování, začaly si ze sněhu stavět chaloupku. Uhnětly ze sněhu velké hroudy a pak z nich jako z cihel udělaly chaloupku. Tak, kdo v té chaloupce bude bydlet?
Jiřinka posadila do chaloupky svou hračku, medvěda. Huňatý medvídek byl její nejmilejší hračkou, proto si ho někdy vzala také do mateřské školy. Medvěd seděl v chaloupce na sněhovém sedátku a co udělala Jiřinka? Nechala ho tam, sedla na sáňky a jela pryč.
Cestou ještě zavolala na medvídka vysokým hláskem: „Na shledanou, medvěde! Jiřinka ti ujede do školičky mateřské. Víš, tam je to moc hezké.“ Medvěd nic neříkal, seděl tam a spal.
Také Jiřinka spala v mateřské škole na lehátku. Ostatní děti tiše ležely, ale Jiřinka byla neklidná. Představte si, zdálo se jí o medvídkovi. Viděla ve snu, jak medvěd sedá na sáňky a jede pryč.
Cestou ještě zavolal na Jiřinku hlubokým hlasem: „Na shledanou, děvčátko! Ujedu ti zakrátko. Jedu mezi Eskymáky. Lední medvěd je tam taky.“
Jiřince bylo do pláče. Už se nemohla dočkat, až zase děti vstanou. Ale přece se dočkala. Děti vstaly, oblékly se a šly zase sáňkovat na zahrádku. Jiřinka spěchala ke sněhové chaloupce. Myslila, celá smutná, že tam už svého medvěda nenajde. Ale k její velké radosti, děti, medvěd tam byl. Seděl na sněhovém sedátku a díval se na Jiřinku.
Jiřinka milého medvídka popadla a přitiskla ho k sobě, až zabručel: „Brum, brum a brum, konec obrázkům.“
y
